Chema Madoz, hravý fotograf s mimořádnou fantazií

Španělský fotograf Chema Madoz (1958), který se už celé čtvrtstoletí věnuje hravé, imaginativní fotografii, právě vystavuje v rámci bratislavského Měsíce fotografie. Je opravdu škoda, že výstava, která mohla být opravdovou událostí, je nesmyslně utopená v zadním sále Domu umění: pokud se divák vůbec dozví, že tu Madoz vystavuje, musí projít obsáhlou výstavou archivních fotografií Farm Security Administration 1935–1943 a teprve pak se – bez výraznějšího předělu – dostane do Madozova imaginativního světa. Dá se to říci i jinak: je to špatně využitá příležitost pořádně představit umělce, který před prvoplánovou dokumentaristikou dává přednost fotografování pečlivě promyšlených metaforických obrazů. Přitom největším problémem současné fotografie je právě nadprodukce unifikovaných obrazů, jimž schází hlubší myšlenka. Madozovy fotografie sice vyžadují aktivní spolupráci diváka, který v nich může (ale nemusí) objevit skrytý význam, metaforu nebo vtipný nadhled, ale nejsou nijak nepřístupné. I člověk bez špetky fantazie musí uznat, že většina z nich je krásná i sama o sobě.

Chema Madoz (vlastním jménem Jose Maria Rodriguez Madoz) se narodil v roce 1958. V letech 1980–1983 studoval na madridské Universidad Complutense dějiny umění; o uměleckou fotografii se začal hlouběji zajímat až během studií. To také formovalo jeho přístup k fotografování: napřed získal rozhled v umění a teprve potom dospěl ke svému originálnímu stylu. I když poprvé vystavoval již v roce 1983, jako hotový umělec s originálním rukopisem se představil až na přelomu 90. let minulého století.  Do širšího povědomí však pronikl na začátku nového tisíciletí, kdy vzbudil zaslouženou pozornost ve Francii; jeho největším dosavadním úspěchem byla velká retrospektivní výstava v Arles v roce 2014. Své nejlepší záběry Madoz v průběhu let také shrnul do fotografických knih, z nichž nejznámější jsou retrospektivní publikace Chema Madoz: Objetos 1990–1999, Chema Madoz: 2008–2014 a Chema Madoz: Masterpieces.

Chema Madoz nezapře svou zálibu v surrealismu. Zatímco v oblasti výtvarného umění mezi jeho vzory patří Salvador Dalí a René Magritte, v umělecké fotografii Man Ray a André Kertézs: všechno umělci s mimořádnou fantazií, smyslem pro humor, nečekané paralely a skryté významy. Stačí si připomenout Man Rayovy hravMan Ray: Le Violon d´Ingresé akty – včetně asi nejznámějšího z nich, snímku Le Violon d´Ingres (Ingresovy housle) z roku 1924 –, a srovnat ho s nejpublikovanější Madozovou fotografií, postavou v bílých šatech se sklenkou červeného vína v rozkroku (Madoz své fotografie neoznačuje názvy, protože by to omezovalo divákovu fantazii). Oba umělci, ač je dělí víc než tři čtvrti století, mají podobně vyhraněný smysl pro erotiku, poezii i jemný humor. Zatímco pro Man Raye, který svou fotografií vtipně parafrázuje Ingrese, je krásné ženské tělo nástroj, na který je radost hrát, pro Madoze je ženský klín nejen symbolem radosti a inspirace, ale také zdrojem opojení, po němž může být pořádná kocovina. Tato i některé další Madozovy fotografie dokládají, že jejich autor nevychází jen z léty prověřených klasiků surrealismu, ale má i blízko ke konceptuálnímu umění. Kromě statických objektů a s pomocí „figurantů“ s chutí i vtipem zachycuje skryté děje a „fyzikální“ proměny. Stačí si povšimnout, jak se promění význam jeho nejznámější fotografie po dolití sklenky červeného vína; podobným příkladem je i trojice fotografií zachycující vzlínání vody. Ovšem jádro Madozova díla spočívá v solitérních, pečlivě promyšlených fotografických obrazech. Metoda, již používá, jde přímo proti dnešnímu stylu extenzivního fotografování. Madoz se s vědomím, že ani ta nejlepší technika nemůže nahradit myšlení a nápady, nenechal zlákat většinovým řešením, ale programově si zachoval „jinakost“: zůstal u středoformátového Hasselbladu, důsledně se vyhýbá barvě, fotografování s bleskem i digitální manipulaci fotografií. Jeho fotografie vycházejí z myšlenek, které ho napadají, když se pozorně dívá na svět kolem sebe. „Moje záběry jsou výsledkem rozjímání. Nic není přesně dané, a tak se mohou vynořit kdykoli a kdekoli. Když se vynoří, obvykle si udělám předběžnou skicu jako jeho prvotní vizualizaci,“ říkál k tomu v rozhovoru s Francescou Esposito a k interpretaci svých záběrů dodává: „Raději své fotografie moc nevysvětluji. Ať si každý udělá závěr sám.“ A dělá dobře, protože veškeré mudrování nad poezií, která z našich životů rychle mizí, je spíš na škodu. Nebo si opravdu si myslíte, že se všechno v našich životech dá vysvětlit a že všechno musí mít nějaký význam? Nemohou být některé věci krásné jen samy o sobě? A proč by nemohly zůstat nevysvětlené?

Madozovy fotografie jsou malé zázraky, které člověka vytrhují z každodenní šedi a nutí ho k přemýšlení. V nekonečné záplavě doslovných obrazových informací, které se na nás denně valí z televize, internetu a sociálních sítí, je pohled na jeho hravé fotografie očistným, povznášejícím zážitkem. „Doslovností přicházíme o to nejlepší v našich životech,“ říká Madoz o svém krédu, jehož se drží už téměř třicet let. Doufejme, že se brzy – a šťastnějším způsobem – představí i v Čechách.

 

Chema Madoz, Ars Combinatoria, kurátorka Oliva Maria Rubio, Slovenská národná galéria, Dom umenia, Bratislava, do 18. 12. 2016

Fotografie © ChemaMadoz / VEGAP Madrid

předchozí článek Všechny články další článek