Vypořádat se s pamětí, vyrovnat účty, uzavřít mír (memoáry Marka Slouky)

Memoáry, v nichž se Mark Slouka vyrovnává především se svou matkou, vyšly před dvěma lety v New Yorku pod názvem Nobody´s Son, A memoir. Jejich české vydání na sebe nenechalo dlouho čekat – pod výrazně poetičtějším názvem Daleko v srdci se u nás v překladu Josefa Moníka objevily již o rok později. Sloukovy beletrizované vzpomínky jsou niterné a bolestné; pro čtenáře, který zvládá i hlubší emoce, jsou zároveň i strhující. 

Mark Slouka (1958) je americký prozaik, který vydal několik románů a souborů povídek; v češtině zatím vyšla sbírka povídek Ztracené jezero a román Viditelný svět. Slouka je synem českých rodičů, emigrantů, kteří po únorovém převratu v roce 1948 za dramatických okolností utekli z vlasti. I když emigrantské rodiny, které se usídlily ve Spojených státech, v poúnorové době upřednostňovaly angličtinu, Mark Slouka vyrůstal v českém jazykovém prostředí: „V naší rodině jsme zůstali u češtiny. Já bych za nic neměnil. Zesilovala náš exil, naši izolovanost… Mluvím nadále česky. Často v češtině sním. Ale žiju a píšu anglicky. Snažím se mluvit pravdu… Psaní memoárů mu posloužilo jako autoterapie při vyrovnání se smrtí duševně nemocné matky. Vzpomínky nazvané Daleko v srdci jsou knihou o lásce, která se postupně proměňuje v nenávist; jsou však také prózou o bolestech a křivdách, které si v sobě neseme z dětství a dospívání a celý život se jich nemůžeme zbavit. Právě proto v knize hraje důležitou roli pokus o rekonstrukci životního příběhu autorových rodičů – profesora politických věd Zdeňka Slouky a učitelky Olgy Sloukové –, který se odehrává na pozadí moderních českých dějin od druhé světové války do dnešní doby. I když některé motivy ze života Sloukových rodičů se objevily již v autorových dřívějších knihách, teprve tady, v memoárech původně nazvaných Syn nikoho, dochází k jeho definitivnímu vyrovnání s minulostí. Ta totiž autora před několika lety „dohnala“, až se dostal do vážné tvůrčí krize a začal pít. V té době si uvědomil, že nastal čas ze sebe vytřást „tu zmatenou rodinnou historii“ a „cestu zpátky do života si propsat“. Zatímco dříve psal v náznacích a metaforách, nyní se rozhodl neuhýbat, ale říznout do toho přímo: jak sám obrazně poznamenává, „bylo zapotřebí trochu krve“.

I když Slouka dobře ví, že paměť klame, ochotně se pouští na tenký led rodinné historie. S pomocí vlastních i vyslechnutých vzpomínek, hromady starých fotografií, s rámcovou oporou otcovy vydané autobiografie (Zdeněk Slouka, Jdi po skryté stopě, 2009) a svým velkým odhodláním se noří do životního příběhu svých rodičů. Protože nemůže a ani nechce být objektivní, ochotně svůj text hned na začátku shazuje prohlášením, že je to „zamotaná, klikatá slátanina, která si občas protiřečí a mnohdy je bezvýchodná“. Od začátku však věří tomu, že se jeho kniha bude „hodně podobat životu“. To je výstižné, protože jeho „memoáry umístěné do románu“, jak knihu nazývá, jsou životem doslova nabité.

Příběh rodičů Marka Slouky začíná ve chvíli, kdy se provalí, že autorův děd František Kubík zneužívá svou devatenáctiletou dceru Olgu. Vzápětí se na scéně objevuje mladík jménem Zdeněk Slouka, který je ochoten si ji vzít. To, že nikdy nepochopí, jak to všechno bylo, není podstatné. Následuje svatba, potrat („nepotrestaný prasák se nekaje“) a velmi rychlé „ochlazování“ vztahu novomanželů, které vyústí do matčina seznámení s mladým mužem, jemuž se v knize říká „F.“. Následují dva nelineárně vyprávěné, paralelní příběhy – zatímco první je o  absenci lásky, odcizení a nekonečných sporech, které nejednou končí domácím násilím na slabošském otci, druhý je silným a láskyplným příběhem souznění dvou lidí, které s řadou vynucených přestávek trvá celá tři desetiletí. Jak málo stačí k tomu, aby si člověk zkazil život! Úplně stačí, aby se zapletl s nevhodným partnerem nebo se narodil do složité doby! V případě manželů Sloukových platí obojí. Ti si od začátku nejenže vůbec nesedli, ale jejich vztah navíc vážně poznamenala válka, komunistický převrat a dlouholetý život v exilu. To všechno – samozřejmě včetně počátečního incestu – se postupně podepisuje také na psychice Olgy Sloukové, která, jak autor v knize jako by mimochodem poznamenává, již v roce 1970 „začíná šílet“. Od té chvíle se její stav už jen zhoršuje, takže není divu, že s pokračujícími excesy se z nejmilovanější osoby stává ta opravdu nenáviděná. Po sametové revoluci se rodiče Marka Slouky rozvádějí a žijí s jinými partnery v Čechách. Když zemře i matka, syn si uvědomí, že je „na čase vypořádat se s pamětí, vyrovnat účty, kde to jde, uzavřít mír.“ Výsledkem je tato niterná, drásavá a životem nabitá kniha.

Mark Slouka, Daleko v srdci, překlad Josef Moník, Prostor, Praha 2018

předchozí článek Všechny články