Hudba pro křehké duše (12): Rafael Anton Irisarri

Americký skladatel a multiinstrumentalista Rafael Anton Irisarri pochází ze Seattlu, ale v posledních letech trvale žije v New Yorku. I když v průběhu let působil i v projektech Sight Below a Orcas, těžištěm jeho tvorby jsou alba plná náladových ambientních skladeb na pomezí elektroniky a současné vážné hudby. Na scéně se Irisarri pohybuje již téměř patnáct let;  během této doby vydal přes deset alb a spolupracoval s mnoha umělci od Goldmunda, Fennesze až po Juliannu Barwick. V březnu letošního roku zavítal do Prahy, kde vystoupil v rámci festivalu Spectaculare, a v červnu vydal zatím své poslední – velmi vyzrálé a do detailu dopracované – album s názvem Solastalgia.

Irisarri debutoval v roce 2007 albem klavírních miniatur s příznačným názvem Daydreaming; na následujících albech se ještě více přiklonil k ambientní hudbě a několik následujících let hledal svůj nezaměnitelný styl. To se mu nakonec povedlo až v roce 2015, kdy vydal křehké a náladové album A Fragile Geography, jímž se definitivně zařadil mezi respektované skladatele. V posledních třech letech se Irisarriho hudební aktivity ubírají dvěma směry – jednak vytvářením k dokonalosti vypilovaných řadových alb s následnou snahou o jejich osobité pódiové ztvárnění, jednak příklonem k tvorbě experimentálních alb pro label Umor Rex. Do první řady patří vyzrálá alba Midnight Colours a již zmíněná letošní Solastalgia, do druhé trilogie The Shameles Years / El Ferrocarril Desvaneciente / Sirimiri. První z alb pro Umor Rex je inspirované dnešní dobou, v níž se ztrácejí tradiční hodnoty a šíří se nenávist, druhé noční jízdou vlakem po Španělsku a třetí je pokusem o hluboký ponor do autorova citlivého nitra. Nejvýraznější z nich je hned první z nich The Shameless Years, jež vyniká krásným a velmi hutným zvukem syntezátorů doplněných – pro Irisarriho tvorbu nezvyklými – táhlými zvuky elektrické kytary. Dokonalou ukázkou Irisarriho mistrovství je druhá skladba alba s názvem RH Negative, která se svým mohutným zvukem s výraznou basovou linkou posluchači zarývá až do morku kostí.

Aktuální sedmiskladbové album Solastalgia je inspirováno hrozbou prudce se zhoršujícího životního prostředí. Výraz solastalgia se ve vědě začal používat poměrně nedávno a vyjadřuje pocity bolesti, kterou člověk pociťuje, pokud se ho přímo dotknou negativní vlivy změny prostředí od oteplování, sucha až po přímé destruktivní změny v okolní přírodě. Pro citlivého skladatele Irisarriho je to stejně velké téma jakým byla před třemi lety naše současná „odpudivá léta“. Solastalgia Irisarriho zachycuje na vrcholu tvůrčích sil – jeho album obsahuje všechny dřívější prvky jeho nahrávek, ale působí ještě víc uvolněně a samozřejmě. Irisarriho současné skladby nepostrádají silné emoce, autor je však více prosvětlil, takže již nejsou tak zasmušilé jako v minulosti. Více než dřív v nich však skladatel pracuje s dynamikou a postupným zahušťováním zvuku. Od „tradiční“ enovské „vůkolní“ hudby se postupem let dopracoval k ukázkovému drone ambinetu, založeném na bzučivém zvuku syntezátorů, který se vrství a postupně sílí, dokud se neslije do opojné ambientní symfonie. Nejpozoruhodnějšími skladbami z aktuální kolekce je Coastal Trapped s postupně se vynořujícími hravými motivy a netradičně instrumentovaná Kiss All The Pretty Skies Goodbye s názvuky tradiční indické hudby. Jak je u Irisarriho v posledních letech zvykem, album vrcholí dlouhou skladbou (Solastalgia, Suite One), v níž autor představí své skladby v remixované podobě jako více než půlhodinovou svitu. Album jako celek je dobrým dokladem faktu, že Rafael Anton Irisarri s postupem let vyzrál v sebevědomého skladatele velmi originální hudby, která je sice inspirována životem na této zemi, ale zároveň se od něj snaží odpoutat a vystoupat až vysoko do oblak.

Rafael Anton Irisarri, Solastalgia, Room40, 2019, 38:53+38:04 min.

předchozí článek Všechny články