Dva pozdní romány Rudolfa Slobody (1): Krev

Rudolf Sloboda (1938–1995) je nejvýznamnější slovenský prozaik druhé poloviny 20. století; ve slovenské literatuře má stejně výsadní postavení jako v české próze Bohumil Hrabal. Za svého života Sloboda vydal přes dvacet prozaických knih: v roce 1965 vstoupil do literatury románem Narcis, o šestadvacet let později své dílo završil obsáhlou prózou Krev, podle mnohých zasvěcenců nejlepším slovenským románem minulého století. V říjnu 1995 se Sloboda doma oběsil na řetězu od jízdního kola; volné pokračování Krve nazvané Podzim knižně vyšlo jen o dva měsíce později.

V roce 1988 Rudolf Sloboda odešel ze zaměstnání a ve své skromné chatě ve Slovinci u Děvínské Nové Vsi se začal věnovat výhradně psaní. V následujících třech letech tu napsal román Krev, který má v českém vydání úctyhodných 756 stran. Z kompozičního hlediska jde o román-řeku, který se přes mnohé zákruty a slepá ramena s nebývalou silou valí vpřed. I když tuto svou „definitivní zpověď“ Sloboda psal bez autocenzury a snahy se komukoli zalíbit, výsledný tvar je dobře zváženým kompromisem ve prospěch osvědčených literárních „kvalit“. „Hospodářovy zápisky končí, ale text, který tu předkládáme, je pouhým úryvkem, výňatkem z rozsáhlého díla, memoárů. Nejotřesnější názory a přiznání jsme ani nepopsali. Zachytili jsme pouze tu dimenzi hospodářova života, která se hodí do útvaru zvaného v Evropě román,“ říká k tomu s příznačnou ironií autor v úplném závěru knihy.

Jako životní bilance a konečné účtování se životem je román Krev mimořádně mnohotvárný. Autor, čerstvý padesátník, vesničan žijící na „volné noze“ v chatě bez vody a elektřiny, v knize vystupuje jako „hospodář“. To jsou sebeironické mimikry osobitého a rázovitého umělce, který si nechce mezi obyčejnými lidmi, kteří mu mohou jen těžko porozumět, dělat zbytečně zle. Všední život se starostí o nemocnou manželku, radostmi z malé vnučky, nekonečnými rodinnými tahanicemi i spory se sousedy totiž tvoří „slupku“ románu, pod níž ukrývají mnohé další vrstvy – od klasických reminiscencí, které se postupně skládají do obrazu jednoho neobyčejného života, přes vášnivé a nekompromisní filozofické a náboženské disputace, rozbory měnící se politické situace po „sametovém“ převratu až po pozoruhodné lyrické imprese z krásné krajiny kolem soutoku Moravy s Dunajem. Prostřednictvím svého „hospodáře“ se Sloboda pokouší vyrovnat se svými životními traumaty – od závislosti na alkoholu, z níž se během let čtyřikrát léčil v psychiatrické léčebně až po svou spolupráci se Státní bezpečností, která sice trvala paradoxně jen čtyřiadvacet hodin, ale pachuť z ní zůstala i po dvou desetiletích. Nevyhýbá se ani svým intimním prožitkům, zejména nedávnému vztahu s dvacetiletou dívkou, jíž v románu říká „Číňanka“, nebo své počínající impotenci. Sloboda prostě není žádný tuctový konformista, naopak, je to autor, který píše jako o život, s vášní a s vyhraněným smyslem pro humor a sebeironii. Svůj názor na literární tvorbu trefně vyjádřil ve volném pokračování románu, které vyšlo těsně po jeho smrti pod názvem Podzim: „Kdo si myslí, že větry a hovno nepatří do literatury, ať se jde vycpat“.

 

Rudolf Sloboda, Krev, přeložili J. A. Pitínský a Ondřej Mrázek, vydalo nakladatelství Větrné mlýny, Brno 2013, 756 stran

předchozí článek Všechny články