Filmy roku 2013

Zatímco pozoruhodných českých filmů se v loňském roce moc neurodilo, ve světové produkci je z čeho vybírat. Velká nádhera Paola Sorrentina, Hon Thomase Vinterberga, Pěna dní Michela Gondryho, Hořící keř Agnieszky Holland... velká nádhera!

Velká nádhera (La Grande bellezza, režie Paolo Sorrentino)

Obrazově vytříbený, melancholicky laděný film, opus magnum italského režiséra, který k němu dospěl ve svých třiačtyřiceti letech (Sladký život, s nímž bývá Velká nádhera srovnávána, Federico Fellini dokončil v rovných čtyřiceti letech). Introspektivní film bez dramatických dějových zvratů, zato s mnoha otázkami po smyslu života, je i poctou podmanivě krásnému Římu. Sorrentinův film je koncipovaný jako kaleidoskop lidských osudů a dost hořká životní bilance. „Kdo život naplnil a kdo ho promarnil?  Mělo to všechno nějaký smysl?“ ptá se Sorrentino.

Pěna dní (L´ Ecume des jours, režie Michel Gondry)

Michel Gondry by měl dostat ocenění jako největší „hračička“ světového filmu. Gondry totiž dokáže být až marnotratně hravý, ale naštěstí nemá sklon k pompéznosti jako většina hollywoodských režisérů. Pěna dní je velmi zdařilou adaptací románu Borise Viana, autora, který podle mnohých převést do filmové řeči prostě nejde. Pěnu dní je třeba vnímat jako filmovou báseň, jako metaforu života se všemi jeho šťastnými i chmurnými okamžiky. Pokud ji někdo bude poměřovat tradičními dějovými filmy, nejspíš bude tvrdit, že je Gondry zdlouhavý. Je to, jako kdyby tvrdil, že poezie je špatná, protože nemá žádný děj!  

Hon (Jagten, režie Thomas Vinterberg )

Film, který vznikl v roce 2012, ale do české distribuce byl uveden až v následujícím roce. V Moderní revue byl trochu unáhleně označen jako film roku 2012. Thomas Vinterberg, který na sebe upozornil již předchozím filmem Submarino, natočeným podle románu dánského prozaika Jonase T. Bengtssona, v 90. letech patřil spolu s Larsem von Trierem k zakladatelům skupiny Dogma 95. Zatímco Lars von Trier v posledních letech propadl nezřízenému megalomanství, jež vyvrcholilo pseudofilozofickou Nymfomankou, Vinterberg dospěl ke svému nejlepšímu filmu. Hon patří mezi filmy, které divákem otřesou a nedají mu dlouho spát.

Hořící keř (Burning Bush, režie Agnieszka Holland)

Českým tvůrcům, kteří se s menším nebo větším úspěchem snažili vyrovnat s obdobím tzv. normalizace, při sledování Hořícího keře nejspíš spadla čelist. Film polské režisérky, která dlouho žila v Čechách, měl totiž od počátku všechny předpoklady k tomu, aby se stal něčím mimořádným: skvělý scénář Štěpána Hulíka, výborné herecké obsazení, citlivé režijní vedení a v neposlední řadě i dostatek peněz ze zdrojů HBO. Hořící keř vzbuzuje mnohé otázky, například:  Je to český nebo zahraniční film? Je možné třídílný televizní seriál vůbec považovat za „tradiční film“? Každopádně vzniklo mimořádné dílo, které překonalo i dosud nejlepší české filmy o tzv. totalitě (Pouta, Ve stínu). Při sledování Hořícího keře se vnímavější divák opravdu stydí za falešný obraz české normalizace, který mu opakovaně vnucuje veřejnoprávní televize.

předchozí článek Všechny články další článek