Hudba pro křehké duše (10): Doma Mikoláše Růžičky

Mikoláš Růžička je v českém hudebním světě známý především jako člen indie-folkových Republic of Two, oceňovaného českého protějšku norských Kings of Convenience. Kromě působení v tomto akustickém duu Růžička v průběhu let vydával i pod hlavičkou svého sólového projektu Piano: eponymní debut Piano vyšel v roce 2012, Theia o tři roky později. V lednu vydané klavírní album nazvané Doma již vyšlo pod jeho vlastním jménem a má podobu intimního deníku, který zachycuje chvilky domácího štěstí po narození syna. Dřívější autorův sklon k melancholii na novém albu nahradil cit; disonance ustoupily do pozadí ve prospěch průzračných melodií.  

Sedmiskladbové album začíná třemi hudebními miniaturami, v nichž dominuje Růžičkův klavír, pokračuje komplikovanějšími skladbami, v nichž se objevují i další nástroje jako cello, varhany nebo klarinet, a končí téměř osmiminutovou zklidňující skladbou nazvanou příznačně Usnul mi na prsou. Nejen motiv spánku, ale především hladivý zvuk cella Terezie Kovalové nepřímo odkazuje k mimořádnému projektu německého skladatele a pianisty Maxe Richtera – osmihodinovému Spánku (The Sleep, 2015). Skladby založené na střídání Růžičkova klavíru s cellem jsou velmi libozvučné; posluchači, kteří vnímají hudbu citem a ze sametového zvuku cella jim mrazí v zádech, je určitě budou považovat za nejkrásnější z celého alba. Cello Terezie Kovalové je slyšet hned v úvodní miniatuře Je tak krásná, dá se zaslechnout také v hudební impresi Ráno začalo sněžit a důležitou roli hraje i v rozsáhlejší skladbě Máma. V pozadí několika skladeb zaslechne pozorný posluchač  nejen dětský hlas (malý Tobiáš Růžička, jemuž je album věnováno), ale také další zvuky jako šum deště nebo brum elektronických nástrojů. Nejvíc ho však překvapí krásně vygradovaný zvuk varhan ve skladbě Pro nový oltář, jenž byl pro tuto skladbu zachycen přímo v kostele Nejsvětějšího srdce Páně na pražském náměstí Jiřího z Poděbrad.    

Mikoláš Růžička se nijak netají tím, že obdivuje současné skladatele z pomezí vážné a elektronické hudby, například Nilse Frahma nebo Ólafura Arnaldse. Když k této dvojici připočteme již zmíněného Maxe Richtera a dále Dustina O´Hallorana, Keitha Kenniffa alias Goldmunda a osobitou pianistku Poppy Ackroyd, máme pohromadě plejádu nejpozoruhodnějších skladatelů současnosti, kteří svou hudbu založili na prosté kráse klavírního zvuku. Sílu jejich nejlepších alb samozřejmě Růžičkova nahrávka nemá a autor se ani nesnaží budit takové zdání; ochotně přiznává, že Doma je „jen“ album nahodilých nápadů a klavírních improvizací, které vznikaly v domácím prostředí za „asistence“ jeho nedávno narozeného syna. A tak, i když nahrávka nemá bůhvíjaký zvuk a nepůsobí úplně dotaženě, rozhodně není marná. Už proto, že je bezprostřední, a i když z ní přímo vyzařuje láska, nesklouzává za hranici kýče.

Mikoláš Růžička, Doma, 34:50, Indies MG, 2019

předchozí článek Všechny články