Prozraď mi ten velkolepý klam, nemůžu se dočkat!

Téměř šestisetstránkový román Ziy Haidera Rahmana Ve světle toho, co víme je podivuhodnou diagnózou světa, v němž žijeme. Román, který nepochybně vychází z autorových osobních prožitků, v sobě má i nezanedbatelnou dávku skepse ve vztahu k lidskému vnímání. Vypravěč románu Zafar svá tvrzení dokládá širokými znalostmi z různých oborů, především matematiky. Relativitu našeho vnímání v románu přirovnává k Poggendorfovu optickému klamu.

Prozraď mi ten velkolepý klam – nemůžu se dočkat, řekl jsem.

To je dobře, odpověděl. Začneme tím, co je zjevné, tím, na čem se můžeme shodnout. Podívej se na tuhle úhlopříčku nalevo – která z těch dvou napravo je jejím pokračováním?

Ta horní, odpověděl jsem.

No, samozřejmě, řekl Zafar. A teď si vezmi tenhle druhý ubrousek a zkontroluj, jestli to tak opravdu je. Udělej to pro mě, prosím.

Měl jsem to tušit. Když jsem přikládal okraj složeného ubrousku na úhlopříčku v levém horním rohu nákresu, už bylo jasné, že jejím protažením není ta horní pravá čára, ale ta spodní. To je Poggendorfův optický klam, řekl Zafar.

Rozhovor dvou inteligentních mužů středních let, vystudovaných matematiků, je sice především bilancí jejich dosavadních životů, ale opakovaně se zabývá i relativitou pravdy a našeho poznání. Do jaké míry žijeme v iluzích o světě i o sobě samých? Co když si na základě vjemů opravdu vytváříme nesmyslná očekávání? Zafar v této souvislosti cituje i českého vědce Jana Evangelistu Purkyně: „Klamy smyslů nám říkají pravdu o vnímání“. Opravdu můžeme důvěřovat tomu, jak vnímáme okolní svět?

Ty říkáš, že jakmile víme, jaký svět doopravdy je – jakmile ho uvidíme ve správném světle – můžeme řešit věci.  Teď, když už víš, kde je tady pravda, dovol, abych se tě znovu zeptal: která z těch úhlopříček vpravo dole, ta horní, nebo ta spodní, která z nich vypadá – a myslím tím opravdu vypadá –, že je pokračováním té úhlopříčky nalevo?

Ta stejná, nic se nezměnilo. Vypadá to stejně jako předtím. (s. 223–224)

Ještě komplikovanější je to s pamětí, která je sice také založena na našem (dřívejším) smyslovém vnímání, ale zároveň je v neustálém pohybu, protože s postupem času podléhá našim zásahům – iluzím, pozdějším přáním a dodatečným změnám.

Je to jeviště a zároveň režisér a postupem času se hra mění, mění se postavy, ale je to zvláštní hra, protože zapomínáme, co ty postavy pro nás kdysi znamenaly (s. 502).

Vypravěč románu Zafar si je dobře vědom limitů svého vyprávění; na to, aby čtenáři servíroval jednoznačné verze, je příliš hloubavý a senzitivní. Jeho vyprávění proto v sobě má mnoho pochyb a otazníků. Přes svou složitost a epickou šíři však Rahmanův román Ve světle toho, víme působí velmi sugestivně. Čtenář se autorem velmi ochotně nechá vtáhnout do děje a nestačí se při tom divit, co všechno se dozví.  

 

Zia Haider Rahman, Ve světle toho, co víme, přeložila Gisela Kubrichtová, 592 stran, Host, Brno 2017

předchozí článek Všechny články