Černé roky Libuše Jarcovjákové

V jednom z rozhovorů, které vyšly u příležitosti vydání Černých roků Libuše Jarcovjákové, jeho autor napsal, že jde o monumentální knihu, o níž se „nepochybně bude ještě dlouho mluvit“. Ano, Černé roky jsou v kontextu současné české fotografie – a nakonec i literatury – výjimečným počinem, o němž je třeba napsat, i když to už není žádná žhavá novinka. Kniha, v níž se pozoruhodným způsobem skloubily autorčiny deníkové zápisy s velmi syrovými dokumentárními fotografiemi, vznikala s pomocí editorek Barbory Baronové (deníky) a Lucie L. Fišerové (fotografie) řadu let. Jak zápisky, tak fotografie Libuše Jarcovjákové svou intimitou překračují obvyklou hranici toho, co je člověk o sobě ještě ochoten sdělit. Je dobře, že autorka přes určité zaváhání („Ptají se mě, proč jdu tak donaha. Proč na sebe všechno říkám“) na vydání výběru z dochovaných deníků nakonec přistoupila. Spojením výsostně intimního textu a syrově přímočarých fotografií vznikla kniha, z níž místy opravdu mrazí.

Libuše Jarcovjáková (1952) je respektovanou fotografkou, která má za sebou obsáhlé dílo – jen z období normalizační „šedi“ se v jejím archivu dochovalo víc než 20 000 negativů. Cílevědoměji začala Jarcovjáková fotografovat už na střední škole, kdy se s fotoaparátem často toulala starou Prahou a pořizovala melancholicky laděné momentky. Když se v devatenácti nedostala na FAMU a začala pracovat jako dělnice v pražské smíchovské tiskárně, nosila si fotoaparát s sebou do práce. Tak vznikl její první významný dokumentární cyklus o životě obyčejného člověka, později nazvaný Noční směna. Během studií na FAMU vedla Jarcovjáková přímo ukázkový bohémský život, v němž kromě permanentní opilosti s nejedním excesem došlo na bouřlivé vztahy s řadou mužů i žen, potrat i brzký rozpad prvního manželství; to vše u ní nakonec vyústilo v endogenní depresi se sebevražednými sklony. Své alkoholické období popisuje autorka ve svých denících takto: „Já piju intenzivně od devatenácti let a jen s krátkými přestávkami toho nechávám, ale jinak je většinou můj život jeden dlouhý flám, alkoholem se uvolňuju, získávám sebejistotu, ztrácím nejistotu, navazuju kontakt, rozmluvím se a pak zářím, ale druhý den jsem v mlze, třesoucí se, věčně nedospalá, věčně nekoncentrovaná. Léta u Márinky, léta v Bistru, léta u Rytíře, léta po pajzlech, tisíce známých a podivných zážitků, ale co víc?“ (s. 398) Fotoaparát včetně hojně užívaného blesku měla v té době naštěstí pořád u sebe. Fotografie, které pořídila na tazích v pražských hospodách, v T-clubu na Václavském náměstí, kde se scházela tehdejší homosexuální menšina, a mnoha pitkách v soukromých bytech, dodnes patří k nejživější součásti její tvorby. Od syrových fotografií „nočních zvířat“ není zas tak daleko k jejímu ještě intimněji laděnému cyklu Vražedné léto, v němž autorka zachytila erotické napětí jednoho ze svých tehdejších lesbických vztahů. Bez přímých kontaktů a informací o současném západním umění se Jarcovjáková v této době přiřadila k nepočetným zahraničním umělcům, kteří svým fotoaparátem zachycovali odvrácenou tvář současného světa – například k Diane Arbusové, Nan Goldinové nebo Andersi Petersenovi v počátcích jeho dráhy. Přesto, že její tehdejší programově „neumětelský“ styl byl v přímé opozici k „akademické“ fotografii, během studií si její práce povšimla teoretička fotografie Anna Fárová a „dokopala“ ji nejprve k samostatné výstavě Úlety (1980) a v následujícím roce dokonce k účasti na legendární skupinové výstavě 9x9 v západočeských Plasích.  

To, co ze zajímavé fotografické monografie dělá skutečný vydavatelský počin, je přítomnost pečlivě vybraných částí z autorčiných intimních deníků z let 1971–1987. I když v pozadí jejích textů je cítit normalizační bezčasí, ústředním motivem je tu těžký boj se sebou samou. Deníky proto nejsou čtením pro každého: pokud jste ještě nikdy nepadli až na dno, neprošli jste si těžkým alkoholickým obdobím, netrápili jste se svým vzhledem a věčně pošramocenými vztahy s blízkými, nikdy jste neměli nedostatek sebevědomí a nikdy se vám ze sebe nechtělo doslova „blít“, pak Jarcovjákovou ani číst nezkoušejte. „Bourám si pozice, zavírám si dveře, jak jen to jde. Jako by bylo mým jediným cílem zničit se a znemožnit se,“ píše Jarcovjáková o svých studiích na FAMU, která dokončila s vypětím všech sil. „Tlustá opuchlá nána, která si nevěří. Krávo, postav se znovu na nohy. Bez víry v sebe se nehneš,“ povzbuzuje sama sebe, ale pohnout z místa se jí dlouho nedaří, takže „spousty krásných fotek“ vidí jenom ve snu. V té době samozřejmě netuší, že to, co jí tak bolestně vzniká pod rukama v temné komoře, bude za několik desetiletí v české fotografii patřit ke špičkám subjektivního dokumentu. Nulovou fabulací i úplnou absencí autorského odstupu mají deníky Libuše Jarcovjákové docela blízko k nedávno vydaným knihám Édouarda Levého Autoportrét a Sebevražda; na rozdíl od něj však Jarcovjáková svou depresi zvládla. Pochybnosti o smyslu života ji však opakovaně přepadaly při fotografování i při psaní deníků. Naštěstí pro čtenáře se však nakonec rozhodla nedržet svého kréda, které zní: Hlídej si svá ústa, aby se ti nestala zhoubou!

Fotografie © Libuše Jarcovjáková

 

Libuše Jarcovjáková, Černé roky, Nakladatelství wo-men, Praha 2016, 462 stran

(Text vznikl pro časopis Fullmoon, zkrácená verze vyšla v čísle 10/2017)

předchozí článek Všechny články