Paměť je nekonečná svatyně. Kdo sestoupí na její dno?

Román Ziy Haidera Rahmana Ve světle toho, co víme je z mnoha hledisek mimořádný. Je to do detailu propracovaná prvotina, která udivuje epickou šíří (bezmála 600 stran), psychologickým ponorem do hlavních postav i množstvím otázek, které klade; zároveň je to i výstižná diagnóza dnešní doby, v níž je čím dál tím těžší obstát a neztratit při tom svou tvář. Při psaní románu Zia Haider Rahman sice vyšel z vlastní životní zkušenosti, ale jeho kniha se tím rozhodně nevyčerpává. Je to plnokrevný, košatý román, který se zabývá mnoha tématy. Od lásky a přátelství plynule přechází k vědě, umění, historii, životu v exilu; zachycuje i předsudky všeho druhu, stále přítomný rasismus, pozůstatky kolonialismu a z něj vycházející válečné konflikty v Asii. Autorův životopis (Rahman se narodil v roce 1969 v Bengálsku, studoval matematiku na Oxfordu, poté pracoval v investičním bankovnictví, následně vystudoval práva a začal pracovat v oblasti mezinárodních lidských práv) zřetelně napovídá, že hlavní postava jeho románu je velmi autentická. Román je komponován jako intimní zpověď, v níž vypravěč nikoho – včetně sebe – nijak nešetří. Zatímco zvídavého a citlivého čtenáře Zafarův ponor do „svatyně paměti“ strhne od prvních stran a už ho nepustí, nepřipraveného čtenáře může množství nejednoznačných postav, komplikovanost jejich osudů a především množství odboček a zastávek ve vyprávění snadno od čtení odradit. Jinými slovy, Ve světle toho, co víme není knihou pro každého. Časopis The Economist ji výstižně – a ne nadarmo – označil za „intelektuální hostinu“.

Na úplném začátku knihy se po letech setkávají dva přátelé ze studií. Již zmíněný Zafar se totiž po propuštění z psychiatrické léčebny na čas uchýlí do londýnského domu svého dávného spolužáka, který se dlouhá léta zabýval investičním bankovnictvím. Oba čtyřicátníci už jsou dost ošlehaní životem, částečně vyhořelí a oba se topí v pracovních i osobních problémech; nemají děti, partnerské vztahy se jim postupně rozpadly a cítí se osamělí. Bankéř se s pomocí Zafarových zápisníků a diktafonu snaží zachytit a porozumět jeho životní příběhu; jde však velmi obtížně, protože brzy zjistí, že Zafar je muž „mnoha tváří“. Bankéř je v příběhu jakýmsi administrátorem, který ho zpovídá, ale zároveň i vypravěčem vlastního příběhu. Osudy obou mužů se tak v knize velmi zajímavým způsobem proplétají a vzájemně obohacují. I když oba mají mnoho společného (jeden je původem Pákistánec, druhý Bengálec, oba studovali na Oxfordu matematiku, oba pracovali jako investiční bankéři), v mnohém se také liší. Zafar, který v dětství zažil chudobu, je citlivější, vnímavější, má větší touhu po vzdělání a také silnější sociální cítění. Na rozdíl od svého přítele opouští bankovnictví mnohem dříve, než se projeví první náznaky hypoteční krize. Vystuduje práva a začne pracovat na rozvojovém projektu v Afghánistánu. I to mu však přináší velké rozčarování, protože pochopí, že spíš než o pomoc obyčejným lidem tu jde o dělení kořisti.

Zafarova zpověď zachycuje pokrytectví a vulgaritu současného světa, v němž se vše poměřuje výhradně penězi. Zafar vyšel z chudých poměrů, a protože se „nahoru“ dostal pozvolna vlastní pílí, neztratil schopnost sebereflexe. Vždy si sice uvědomoval, že „peníze znamenají moc nad ostatními, tu největší moc, která vyvolává závist“, ale byl příliš inteligentní na to, aby jim úplně propadl. Už od dětství citlivě vnímal nezasloužená privilegia dětí z bohatých rodin i postupnou proměnu úspěšných  asijských emigrantů. Obojí autor věrohodně zachytil na proměnách partnerek obou mužů – Zafarově snoubence Emily a bankéřově manželce Meeně. Zatímco chladná a nevypočitatelná Emily, která vzešla z bohaté anglické rodiny, měla vždy dopředu „umetenou cestu“, Meena přišla z Asie plná ideálů o nutnosti pomáhat potřebným. Pouhých patnáct let však stačilo k její proměně v necitlivou, sebestřednou a pragmatickou „Zápaďanku“.     

Rahmanova próza má v sobě prvky tradičního společenského románu, v němž se střetává chudoba s bohatstvím prostřednictvím společenských vrstev a tříd. To v první řadě platí pro pasáže odehrávající se v Anglii, kde oba protagonisté dlouhou dobu žili. Tradiční podobu rodinného a společenského románu však Rahman permanentně narušuje odbočkami do světa vědy, zejména matematiky, fyziky, geografie a historie, Zafarovými dojemnými příběhy z dětství i zobrazením životních osudů nahodilých postav, které se na scéně objeví a vzápětí z ní nenávratně mizí; velmi moderní je i jeho nelineární, přerývaný způsob vyprávění. Zafarův příběh je zároveň příběhem člověka, který marně „prchá před svou krví“. Je rozpolcený, protože se mu v novém prostředí nepodařilo zapustit kořeny, ale po návratu do rodné země již netouží. Zažívá hlubokou skepsi z toho, že přes svou nespornou inteligenci není schopen současnému světu porozumět ani si pořádně odpovědět základní otázky po smyslu života. Nakonec mu nezbývá nic jiného, než přistoupit na to, že svět se ve své rozporuplnosti a rozmanitosti vzpírá jednoznačnému výkladu. I tak – anebo právě proto – je Rahmanův román mimořádnou studnicí pozoruhodných životních osudů, pronikavých myšlenek, teorií a názorů na svět, v němž žijeme.

 

Zia Haider Rahman, Ve světle toho, co víme, přeložila Gisela Kubrichtová, 592 stran, Host, Brno 2017

předchozí článek Všechny články