Některé věci kolem nás nemusí mít žádný praktický význam. Jsou krásné samy o sobě. Když je má člověk v sobě, je bohatší. Jde o bohatství, které se nedá vyčíslit ani ukrást.
Moderní revue pro současné umění je stránka, která se snaží soustředit na jedno místo co nejzajímavější věci ze současné kultury: především literatury a hudby, okrajově i fotografie a filmu. Nesází na aktuálnost, ale na pečlivý výběr, názorovou konzistentnost a nezvyklé úhly pohledu. Moderní revue pro současné umění preferuje neokázalost a zaměřuje se na emoce a intimitu v současném umění. Od září 2013 platí, že téměř každé pondělí je na www.moderni-revue.cz něco nového.
+ + +
Americký písničkář Gregory Alan Isakov vydal během posledních patnácti let sedm autorských alb. I když ta čtyři poslední mu přinesla zasloužený úspěch, není hudba jediným zdrojem jeho obživy. Isakov přes den pracuje na své farmě a své největší zálibě – hudbě – se věnuje většinou až po večerech. Ve studiu na své farmě nahrál také své letošní, temnější a rockovější album Evening Machines.
Sofia Kordič napsala osobní, emotivní i dost krutou prózu o válce a zlu, které dříme v každém z nás; neměla přitom potřebu vymýšlet příběhy, fabulovat, stačilo jí zaznamenat to, co kolem sebe v letech, kdy se její rodná země doslova zbláznila, viděla. Teskná, bezvýchodná a místy snová próza po dvou stech stranách naštěstí pomalu dospěje k úlevnému závěru – k pocitu, že na světě může být i krásně.
„Nejkrásnější tvůrčí oblast leží na hranici mezi zvukovými efekty a hudbou,“ prohlásil jednou režisér David Lynch. Seriál stručných profilů umělců převážně z elektronické scény, kteří hledají neobvyklé postupy a pracují s neobvyklými zvuky. Max Cooper na sebe upozornil jako autor originálních audiovizuálních představení i jako zručný remixér skladeb jiných autorů. Na kontě má však především tři pozoruhodná alba: Human, Emergence a One Hundred Billion Sparks.
Kniha noci není oddechovým čtením, ale prózou pro náročného a trpělivého čtenáře, který je ochoten se celé dny brodit v tom nejodpornějším bahně současného světa. Calderón mu to svým komplikovaným stylem s množstvím různorodých postav, spoustou dějových odboček a kompozicí vycházející z počítačové hry tetris nijak neulehčí. To však rozhodně neznamená, že by Knihu noci neměl číst.
Téměř devadesát let stará Narkotika Stanislava Ignacyho Witkiewicze jsou textem nejen podvratným, ale i překvapivě aktuálním. Witkiewicz se totiž umně pohybuje přesně na hranici mezi odsudkem a obhajobou, vážností a znevažujícím humorem. I když říká, že by svým spiskem chtěl „napomoci s těmito nejstrašlivějšími nepřáteli lidstva“, jednoznačný soud nečekejte. Z vlastní zkušenosti totiž dobře ví, že drogy jsou na jedné straně neodolatelně přitažlivé, na druhé často vedou až k pádu na samotné dno.
V románu Popmusic z Vittuly se švédský prozaik Mikael Niemi (1959) vrací do dětství a dospívání, které prožil v 60. a 70. letech minulého století v rázovité vesnici daleko na severu při hranici s Finskem. V české literatuře má jeho knížka protipól v Šabachových Šakalích létech, jimž se podobá nejen ironickým pohledem na svět dospělých, ale hlavně prozřením, které tehdejší mladé generaci přinesl nástup rock´n´rollu.
Švédské holínky prozaika Henninga Mankella jsou v pravém smyslu mnohovrstevnatým románem. Kromě ústřední linie, v níž se stárnoucí lékař Frank Wellin vyrovnává se svým rozporuplným životem, próza obsahuje řadu autorových velmi osobních myšlenek, názorů, vzpomínek i starých místních historek.
Na konci života, po sérii dvanácti detektivních románů s Kurtem Wallanderem, napsal švédský prozaik Henning Mankell tři knihy, jimiž si získal respekt i na poli tzv. vážné literatury: svazek vzpomínkových esejí Pohyblivý písek a romány Italské boty a Švédské holínky.
Pouhých sto padesát stran stačí Josefu Pánkovi k tomu, aby načrtl výstižný portrét dnešního světa, vysmál se vyznavačům jednoduchých pravd, postihl šířící se nesvobodu a ještě k tomu napsal křehký milostný příběh, který vzápětí zmizí jako pára nad hrncem. Největší Pánkovou předností je schopnost přesně pojmenovat lidskou hloupost, nesnášenlivost a myšlenkové stereotypy, které se společností šíří jako nákaza.
Knihu smíchu a zapomnění začal Milan Kundera psát v roce 1975 v normalizačních Čechách; rozepsaný román dokončil o tři roky později ve Francii, kam se rozhodl natrvalo odejít. Jeho „kniha stesku po Čechách“ vyšla v roce 1979 nejprve ve francouzském překladu, o dva roky později česky v exilovém nakladatelství ´68 Publishers. Český čtenář, který se k exilovému vydání nedostal, tak musel na román čekat bezmála čtyřicet let. Ten před nedávnem vyšel v autorizované, ale upravené verzi; k původní podobě knihy se tak většina čtenářů nedostane.