O snech, které se stanou skutečností
Anna Cima si hned ve svém prvním románu Probudím se na Šibuji nasadila vysokou laťku – pokusila se napsat mnohovrstevnatý, pečlivě prokomponovaný román, který je uvěřitelný a drží pevně pohromadě. Podařilo se jí to především v ústřední linii románu, kde vypravěčka Jana pátrá po zapomenutém japonském prozaikovi Kawašitovi. Cima tu na rozdíl od krkolomného závěru působí sebejistě a zároveň bezprostředně, děj má spád a nechybí mu humor ani milostná zápletka.
Románu Vetešnictví pana Nakana dodává potřebnou „šťávu“ nejen autorčin cit a jemný humor, ale také pochopení pro lidské slabosti – v tomto případě zejména pravidelné zálety majitele vetešnictví pana Nakana. Rutinu stárnoucímu donchuánovi však naruší krásná paní Sakiko, která je sexuálně mnohem náročnější, než se panu Nakanovi zpočátku zdá. 
Americký písničkář Gregory Alan Isakov vydal během posledních patnácti let sedm autorských alb. I když ta čtyři poslední mu přinesla zasloužený úspěch, není hudba jediným zdrojem jeho obživy. Isakov přes den pracuje na své farmě a své největší zálibě – hudbě – se věnuje většinou až po večerech. Ve studiu na své farmě nahrál také své letošní, temnější a rockovější album Evening Machines. 
Sofia Kordič napsala osobní, emotivní i dost krutou prózu o válce a zlu, které dříme v každém z nás; neměla přitom potřebu vymýšlet příběhy, fabulovat, stačilo jí zaznamenat to, co kolem sebe v letech, kdy se její rodná země doslova zbláznila, viděla. Teskná, bezvýchodná a místy snová próza po dvou stech stranách naštěstí pomalu dospěje k úlevnému závěru – k pocitu, že na světě může být i krásně. 
„Nejkrásnější tvůrčí oblast leží na hranici mezi zvukovými efekty a hudbou,“ prohlásil jednou režisér David Lynch. Seriál stručných profilů umělců převážně z elektronické scény, kteří hledají neobvyklé postupy a pracují s neobvyklými zvuky. Max Cooper na sebe upozornil jako autor originálních audiovizuálních představení i jako zručný remixér skladeb jiných autorů. Na kontě má však především tři pozoruhodná alba: Human, Emergence a One Hundred Billion Sparks. 
Kniha noci není oddechovým čtením, ale prózou pro náročného a trpělivého čtenáře, který je ochoten se celé dny brodit v tom nejodpornějším bahně současného světa. Calderón mu to svým komplikovaným stylem s množstvím různorodých postav, spoustou dějových odboček a kompozicí vycházející z počítačové hry tetris nijak neulehčí. To však rozhodně neznamená, že by Knihu noci neměl číst. 
Téměř devadesát let stará Narkotika Stanislava Ignacyho Witkiewicze jsou textem nejen podvratným, ale i překvapivě aktuálním. Witkiewicz se totiž umně pohybuje přesně na hranici mezi odsudkem a obhajobou, vážností a znevažujícím humorem. I když říká, že by svým spiskem chtěl „napomoci s těmito nejstrašlivějšími nepřáteli lidstva“, jednoznačný soud nečekejte. Z vlastní zkušenosti totiž dobře ví, že drogy jsou na jedné straně neodolatelně přitažlivé, na druhé často vedou až k pádu na samotné dno. 
V románu Popmusic z Vittuly se švédský prozaik Mikael Niemi (1959) vrací do dětství a dospívání, které prožil v 60. a 70. letech minulého století v rázovité vesnici daleko na severu při hranici s Finskem. V české literatuře má jeho knížka protipól v Šabachových Šakalích létech, jimž se podobá nejen ironickým pohledem na svět dospělých, ale hlavně prozřením, které tehdejší mladé generaci přinesl nástup rock´n´rollu.
Švédské holínky prozaika Henninga Mankella jsou v pravém smyslu mnohovrstevnatým románem. Kromě ústřední linie, v níž se stárnoucí lékař Frank Wellin vyrovnává se svým rozporuplným životem, próza obsahuje řadu autorových velmi osobních myšlenek, názorů, vzpomínek i starých místních historek.
Na konci života, po sérii dvanácti detektivních románů s Kurtem Wallanderem, napsal švédský prozaik Henning Mankell tři knihy, jimiž si získal respekt i na poli tzv. vážné literatury: svazek vzpomínkových esejí Pohyblivý písek a romány Italské boty a Švédské holínky.