Pozvolný sestup do nekonečné noci (Serotonin Michela Houellebecqa)

Vypadá to, že francouzský prozaik Michel Houellebecq už jiný nebude. Ve svém novém románu Serotonin totiž v podstatě stojí na místě, které objevil před mnoha lety, a opět se noří do duše svého typického hrdiny, muže středních let, který ztratil smysl života a postupně se propadá do hlubší a hlubší deprese. Léčba předepsanými antidepresivy sice tlumí jeho sebevražedné myšlenky, ale zároveň jeho trápení jen prodlužuje. Čtenář už od samého začátku dobře ví, že vypravěč románu se pozvolna, ale nezadržitelně blíží ke konci své životní pouti. I léčba novým captorixem se totiž podobá začarovanému kruhu – přináší určitou úlevu, ale má také nepříjemné, ponižující vedlejší účinky. Dříve přitažlivý Florent-Claude Labrouste se tak v šestačtyřiceti letech začíná proměňovat v malátného impotentního tlouštíka, jehož hlavní zálibou už není sex jako dřív, ale především dobré jídlo a pití. Je to člověk, který svůj život prohrál: profesně vyhořel, protože léta dělal práci, s níž se nikdy vnitřně neztotožnil; protože byl nerozhodný a neschoplný dát svému životu řád, promarnil i dvě dobré možnosti trvalého soužití se skvělou ženou. Nyní trpí samotou, nemá přátele, známé ani vyhraněné zájmy, které by ho mohly s někým sblížit. Sám k tomu říká: „Dosáhl jsem stadia stárnoucího zvířete, raněného a cítícího se smrtelně zasažené, jež si hledá úkryt, aby tam dožilo.“

Houellebecq ve svém ironickém šklebu opět cílí na dnešní západní společnost, která své vize a ideály nahradila konzumem a hédonismem. O co má vlastně člověk usilovat, když žije v nadbytku? Není povrchní, poživačný život jedním ze spouštěcích mechanismů deprese? A není její léčba antidepresivy typickou ukázkou toho, jak léčit následky nemocí a přitom přehlížet jejich příčiny? Pokud jeho román Podvolení považujeme za pokus o změnu autorské optiky, Serotonin má styčné body hlavně s autorovými staršími romány Mapa a území a Elementární částice. Houellebecq se v mnoha věcech samozřejmě opakuje – stejně jako dřív provokuje skepsí, nihilismem a sexuální otevřeností. Nový román je však přece jen o něco adresnější i společensky kritičtější; týká se to především kritiky nesmyslných rozhodnutí Evropské unie v zemědělské oblasti, které vyvolávají mezi francouzskými zemědělci prudký odpor, a popisu účinku antidepresiv. Vypravěč románu, šestačtyřicetiletý zemědělský inženýr Florent-Claude Labrouste je navíc i ukázkově rozpolcený. Nemá rád Evropskou unii, která podle něj občany čím dál víc obtěžuje „zákonným útlakem“, ale dobře placená práce poradce pro záležitosti Evropské unie na ministerstvu zemědělství mu nebyla nepříjemná; jako zastánce regionální soběstačnosti sice nesnáší dovoz zemědělských produktů z dalekých zemí, ale jednou z jeho největších radostí je nakupování a konzumace vybraných lahůdek z celého světa; a nakonec, je sice zastáncem tradičních rodinných svazků založených na důvěře, ale když se naskytne příležitost k nevěře, nedokáže odolat pokušení.

Dnes třiašedesátiletý Houellebecq ve svém novém románu sice sáhl k výrazně mladší postavě než je sám, ale přesto do šestačtyřicetiletého vypravěče svého románu vložil mnoho ze sebe. Labrouste proto působí na svůj věk dost staře a konzervativně. Čtenář to samozřejmě přičítá především jeho vyhoření, osamělosti a sílící depresi. I okázalá Labrousteho záliba v tradičním rocku přelomu 60. a 70. let (Pink Floyd, Deep Purple, Led Zeppelin) bude podle všeho spíš věcí autora než vypravěče. Škoda, že pasáže románu, v nichž se s nadšením mluví o hudbě, nezůstaly bez chyb. Například každý, kdo trochu sledoval tvorbu Pink Floyd, ví, že dvojalbum Ummagumma z roku 1969, z něhož je citovaná skladba Grantchester Meadows, není „deska s krávou“; tu má na obalu až následující nahrávka Atom Heart Mother z roku 1970. To je detail, který nejde na vrub překladateli, ale redaktorovi originálního vydání. České vydání má však také několik sporných míst; zaloužilo by si proto ještě jedno soustředěné čtení.

Úpadek západní společnosti Houllebecqa jako zastánce tradičních hodnot hodně trápí; ilustruje jej na mnoha věcech, nejzřetelněji však na rozklížení rodinných vztahů a neschopnosti dnešních lidí spolu trvale žít. Vypravěčovi rodiče spolu žili dlouhá léta a byli do sebe stále hluboce zamilovaní; když otce napadla zhoubná nemoc, oba si raději svorně vzali život. Sám Labrouste prožil dva vztahy, které mohly být „na celý život“, ale oba pokazil – první svou nevyzrálostí, druhý sobeckostí. Jeho současný vztah s mladou perverzní Japonkou Yuzu je již založený na pragmatické bázi – on jí svými penězi umožňuje pohodlný život „na úrovni“, ona mu za to sice poskytuje rozkoš, ale ve skrytu duše se těší, že po něm bude dědit. Takovýto rozkošnický vztah bez lásky však má své limity – když přejde vášeň, přichází nenávist. Když se tak stane, Labrouste se rozhodne beze stopy zmizet ze svého nynějšího života; předtím ještě po vzoru Jarmuschových Zlomených květin provede „rekapitulaci“ svých milostných vztahů. S jedinou výjimkou však není o co stát. Když však opakovaně z dálky pozoruje veterinářku Camille, kterou před léty podvedl, uvědomí si, co promarnil, a sílí v něm pokušení udělat něco hodně zlého. Naštěstí se na poslední chvíli „probere“ a raději zvolí ústup „do nekonečné noci“.

Provokatér Michel Houellebecq prostě opět klame tělem: cynik, který se navenek vyžívá v líčení odpudivých sexuálních libůstek, nám svým románem říká, že láska je svou podstatou boží vnuknutí a jako taková je jednou z mála věcí, pro kterou stojí za to žít. Proč to nejsme schopni pochopit?  

 

Michel Houellebecq, Serotonin, překlad Alan Beguivin, Odeon, Praha 2019, 280 stran

předchozí článek Všechny články