Dva pozdní romány Rudolfa Slobody (2): Podzim

Svým úplně posledním románem Podzim Rudolf Sloboda navazuje na své vrcholné dílo – obsáhlý román Krev. Opět je to mnohotvárná próza, která je tříští autobiografických motivů, deníkových záznamů, esejistických pasáží, záznamů každodenních banalit a lyrických impresí. Není však přímým pokračováním Krve: nejenže se změnila autorská optika, ale, a to je mnohem podstatnější, výrazně  posílila úvahová část prózy. Ubylo lyrických pasáží, reminiscencí i příběhů z autorova bohatého a zdaleka ne vždy harmonického života; chuť dál se s životem prát nahradila skepse a rezignace. Nikoli náhodou se závěrečná kapitola Podzimu točí kolem pokusu o sebevraždu. To, co Slobodovi zůstalo až do úplného konce, je nejen chuť přemýšlet a přicházet věcem na kloub, ale také sžíravá ironie a sebeironie, která tak zdárně kořenila už předchozí román. V Podzimu autor cílí i na slovenský „literární život“, který má, podobně jako v Čechách, směšný nádech. Nová – a řekněme rovnou, dost nezáživná – je autorova snaha vtáhnout čtenáře do „procesu“ své pozdní tvorby. Práce na divadelní hře, zakázce, kterou nedokázal odmítnout, je ale spíš tragikomickou metaforou ubývání tvůrčích sil.

Jak už bylo řečeno v části věnované románu Krev, Rudolf Sloboda odešel v roce 1988 na „volnou nohu“ a začal se věnovat výhradně literární tvorbě. V Podzimu, který zachycuje období let 1993–1995, se z dřívějšího „hospodáře“ jako vypravěče románu, stává „děda“, což kromě jiného naznačuje i to, že je v podstatě „dobojováno“. „Co vím, to vím, a vím to dobře; dál ať se namáhají další, noví a mladší,“ říká k tomu Sloboda. Sebeironie mu sice zůstala, ale je namířená jiným směrem. Pokud se v Krvi dokázal pošklebovat své ustupující sexuální potenci, v Podzimu se víc zaměřuje na stáří v obecném slova smyslu: „Starý člověk má hodně práce, hlavně sám se sebou. Všichni starší příbuzní, rodiče a přátelé už mu zemřeli, takže na řadě je teď on… Všichni mě chlácholí, dědo sem, dědo tam, ale já vím, prosím pěkně, jedno: zemřu a navěky budu mít od všeho pokoj.“ Četné Slobodovy úvahy míří k bohu, víře a katolicismu. I když už není tak nesmlouvavý jako v Krvi, polemický osten jeho úvahám neschází. Sloboda tu vystupuje jako rázovitý a svéhlavý lidový filozof, který se sice vyzná ve filozofii a teologii, ale nejdůležitější je pro něj „zdravý“ selský rozum a léty prověřené modely chování – proto také nemá pochopení pro sílící slovenské feministické hnutí. Zatímco v románu Krev Sloboda popsal svůj někdejší vztah s mladou „Číňankou“, v Podzimu je z toho už jen vzpomínka. Závěrečná kapitola líčí opětovné setkání s touto dívkou, nyní již Rutou. Motiv sebevraždy, který této kapitole vévodí, je však – víc než čímkoli jiným – melancholickým předznamenáním definitivního konce autorovy životní pouti.

 

Rudolf Sloboda, Podzim, přeložil J. A. Pitinský, Větrné mlýny, Brno, 2018, 428 stran

předchozí článek Všechny články