Papežův penis a jiné básně
Pod tímto lascivním názvem se skrývá výbor z díla americké básnířky Sharon Oldsové (1942), která v loňském roce dostala jedno z nejvyšších literárních ocenění – Pulitzerovu cenu. Básně z oceněné sbírky Skok jelena sice obsaženy nejsou, ale i tak jde o pozoruhodný počin. Oldsová je nejsilnější tam, kde vychází z velmi osobních nebo přímo intimních zážitků. „Jako by mluvila tam, kde ostatní mlčí,“ napsal o jejích verších českému čtenáři dobře známý básník Galway Kinnell.
Slovenský prozaik a kritik Ján Rozner (1922–2006) sám sebe na mnoha místech svých mimořádných Sedmi dnů do pohřbu nijak nešetří. Nazývá se zbabělcem, lenochem, nulou a četně zmiňuje i svůj alkoholismus. Zmiňuje však i pozitivní stránku pití alkoholu: nesmělí lidé se stávají smělejšími, ztrácejí zábrany a jsou schopni komunikovat s ostatními. 
„Nejkrásnější tvůrčí oblast leží na hranici mezi zvukovými efekty a hudbou,“ prohlásil jednou režisér David Lynch. Seriál stručných profilů umělců převážně z elektronické scény, kteří hledají neobvyklé postupy. Mladý producent z německého Greifswaldu Christian Löffler má za sebou výborné album A Forest a několik minilab, mezi nimiž vyniká letošní Young Alaska. I když bývá řazen do techna, svou mimořádně emotivní hudbou hranice žánru překračuje.
Lahůdka pro všechny hudební fanoušky, které uchválila energie tzv. newyorského punku s Patti Smithovou, Iggy Popem, Ramones, Television, Talking Heads a dalšími. Dojemná komedie o majiteli klubu CBGB Hillym Kristalovi, lůzrovi s opravdu širokým srdcem... Film o klubu, kde se účastníci brodí psími výkaly a kde běhají potkani a švábi, ale kde to především neuvěřitelně žije!
Dan Bárta umí s hudbou stárnout: z bláznivého rockera se po třicítce proměnil v nejoriginálnějšího českého písničkáře. Podařilo se mu to, co je v našich končinách nevídané – s náročnými písněmi s jazzovým nádechem dokázal zaujmout vnímavé posluchače všech věkových kategorií. Závěrečná píseň jeho posledního alba Maratonika Opýšemé inaší je jeho uměleckou konfesí, vyznáním, které dobře vystihuje to, co dělá Bártu Bártou. 
Antropologie Dana Rhodese sice působí jako formalistická hříčka, ale je v ní mnohem víc života než se navenek zdá. Knížka, s níž Rhodes v Británii v roce 2000 debutoval, obsahuje stovku mikropovídek o lásce a partnerských vztazích. Oproti hořkosladkému Zlatu je Antropologie rozvernější a bláznivější; Rhodes je v ní až marnotratně nápaditý. 
Dan Rhodes patří mezi britské prozaiky, kteří nemají žádné „prestižní“ ocenění, ale nijak se tím netrápí, protože píší především pro radost. Jeho knížky – od debutové Antropologie až po Zlato, o němž právě bude řeč – jsou však vtipnější a dojemnější než oslavovaní (o generaci starší) Martin Amis, Julian Barnes a Ian McEwan dohromady. 
Seriál o emotivních písních, které balancují na hranici kýče. Lullaby moravské kapely Listolet stojí na emotivním projevu hostující zpěvačky Beaty Bocek a krásném zvuku trubky Martina Kučery. Skladba z loňského alba Listoletu Malý kluk dostala v letošním roce hutnější a elektroničtější podobu v remixu Borise Carloffa. 
Téměř padesátiletý prozaik Václav Kahuda, autor skvělých románů Houština a Proudy, vydal po dlouhých třinácti letech svůj sedmisetstránkový „obžalovací spis na lidstvo“ nazvaný Vítr tma přítomnost. Je to už jiný Kahuda. Jemnou melancholii a lyrismus předchozích románů vystřídala v bezbřehém textu na hranici beletrie, investigativní žurnalistiky, historie a politologie neskrývaná nenávist.
Den před Silvestrem upadne třiaosmdesátiletý muž při vstávání z křesla na podlahu svého bytu a zůstane nehybně ležet. Co všechno mu projde hlavou, než ho za dva dny najdou jeho blízcí? Příběh, jakých se odehrají denně stovky, se v podání básníka Daniela Hradeckého proměnil v meditaci nad smyslem života, která nepostrádá smysl pro sebeironii a černý humor. Malá píseň v próze je součástí Hradeckého oceňované sbírky nazvané lapidárně 64.