Zuzana Fuksová: Blahoslaven, kdo nemá facebook

Prozaický debut Zuzany Fuksové, členky prostořeké kapely Čokovoko, zachycuje všední i bizarní podobu dnešního rozdrobeného světa. V knížce s provokativním názvem Cítím se jako Ulrike Meinhof a podtitulem Statusy a tweety shrnuje své názory, všemožné glosy, postřehy z cest, odposlouchané rozhovory i docela drsné vtipy. Svět, v němž žijeme, se tu skládá z malých střípků do své výstřední podoby. Texty podle všeho opravdu vznikaly pro sociální sítě: pokud to někdo „blahoslavený“ neví, pak status je text uživatele facebooku, tweet je krátký textový příspěvek, který se zobrazuje na profilové stránce uživatele twitteru. Se statusy a tweety Zuzany Fuksové jsou spojené dva zajímavé paradoxy: zaprvé, texty určené pro publikaci na internetu nakonec vycházejí knižně, a zadruhé, některé z nich navíc obsahují „překvapivé“ zjištění, že i život mimo internetovou bublinu může být mimořádně zajímavý.  

(271) Volám babičce (86), co dělá. A ona že „překládá pro zábavu knihu od Egona Erwina Kische“. Blahoslaven, kdo nemá facebook.

Šestaosmdesátiletá babička sice nejspíš ani neví, co si pod pojmem sociální síť představit, zato stále vede aktivní život a trénuje své mozkové závity, aby nezakrněly. To je obdivuhodné. V podtextu tohoto tweetu jsou však zřetelně cítit silné pochybnosti o smyslu času stráveného ve virtuálním světě.

(291) Měsíc bez facebooku překvapivě pěkný. Informační vakuum má své výhody: když mi někdo něco říká v analogu, jsem dokonce i překvapená, protože jsem to předtím nečetla. Nevýhoda rozhovorů ale je, že se do nich nedají přidávat piktogramy s tleskající liškou. Díky smyslové deprivaci jsem si začala víc pamatovat, co mi říkají lidé ve vlaku: dědek mi vykládal, jak dal zajícovi nalezenému na poli dlahy na zlomené nohy, a mně to přišlo hrozně zajímavé, jako biblický výjev.

Sociální sítě působí na mnoho uživatelů doslova opojným dojmem: i osamělí, zakomplexovaní a nedocenění tu rychle získají řadu přátel a obdivovatelů, a to i v případě, že píší docela banální a bezvýznamné věci. Není divu, že jim potom virtuální komunikace připadá mnohem příjemnější a přitažlivější než ta – jak říká Fuksová – „analogová“. Od opojení je však již jen krok k závislosti. Bude člověk závislý na síti vůbec schopen vrátit se do reálného světa mezi lidi z masa a kostí? Řada psychologů i filozofů již léta upozorňuje na to, že sociální sítě vedou k posilování sebestřednosti a další izolaci od lidí, kteří do příslušné sociální „sekty“ nepatří. Je to i motiv, který se stále častěji objevuje v literatuře. Například Emil Hakl, prozaik o generaci starší než Fuksová, dává ve svém posledním románu slovo umělé ženě, která se na dnešního člověka dokáže dívat bez obvyklých předsudků a klišé. Uma na otázku, zda by někomu mohlo škodit, že sítě jsou plné subjektivního kníkání, odpovídá: „Ztrácíte schopnost rozlišovat, neumíte komunikovat jinak než takhle: Já – já – já! Jste ve stavu nejvyššího ohrožení a neumíte se bránit.“ Již zmíněná sebestřednost a z ní vycházející neschopnost naslouchat druhému se tak může brzy stát větším problémem, než se leckomu zdá. 

Zuzana Fuksová však ve svých 324 statusech a tweetech zase tolik nefilozofuje; převážně je prostořeká a zemitá tak, jak ji známe z kapely Čokovoko.

(172) Ptala jsem se své příbuzné, na co se ještě v životě těší.

Ona: „Těším se, že si koupím bidet a budu si v něm umývat piču.“

 

Zuzana Fuksová, Cítím se jako Ulrike Meinhof, Statusy a tweety, fra, Praha 2016, 80 stran

předchozí článek Všechny články