Tvrdý/Havelka: „Nestydíme se, že nám někdy není dobře.“

Kdo znal dřívější projekty Václava Havelky (Please The Trees) a Martina Tvrdého (Bonus), nejspíš ani nemohl čekat, že by jejich společný projekt U nás v garáži mohl být kolekcí konvenčních coververzí. Z původních jedenácti písní legendárních českých kapel zůstaly jen texty; hluk nahradilo ticho, agresi smutek.  

 Nezamrznout v čase

Nemám žádný ideály. Je to celý o přístupu. Já nikoho nechci bavit. Pro mě, pro nás je nejdůležitější dělat to tak, abysme si za tím mohli stát. Nezajímá mě, co od nás kdo čeká, co si kdo myslí. (Václav Havelka)

Kdyby U nás v garáži nahrál Václav Havelka se svou kapelou Please The Trees a pořádně přitom hrábl do strun elektrické kytary, projekt by nejspíš žádnou kontroverzi nevzbudil. To, co na předělaných  písních nejvíc provokuje, je kromě Havelkova zpěvu především minimalistický zvuk nahrávky. Odkdy rocker zpívá fistulí a proč se namísto kytarami, basou a bicími nechává doprovázet podivnými elektronickými zvuky? Skalní rocker má jasno: je to svatokrádež, vždyť takhle nebyly skladby zamýšlené a vůbec tak nezněly.

Tvrdý s Havelkou se však nikomu zavděčit nechtěli a navíc, mezi originály a jejich rekompozicemi je vzdálenost třiceti let a celé jedné generace. U nás v garáži prostě nemůže souznít s duší člověka, který nedokázal vstřebat nástup elektronické hudby na počátku 90. let. Řada skalních rockerů  programově zamrzla v čase: techno jim bylo tak odporné, že ke své škodě zavrhli i všechny styly a odnože, které se z něj vyvinuly. U nás v garáži však není žádné techno, ale spíš dobrý příklad, kam elektronická hudba po svých dlouhých „tanečních“ létech dospěla. To, co vyluzuje na svých klávesách a prostřednictvím svých „krabiček“ Martin Tvrdý, spíš souzní s dnešním solitérním písničkářstvím. Dnešní písničkář často nepotřebuje kapelu, vystačí si sám. Co potřebuje, to si předprogramuje na laptopu, a pokud je dost šikovný, stačí k tomu potom ještě zpívat i hrát na nějaký tradiční nástroj. Podobně postupují tvůrci projektu U nás v garáži. Václav Havelka hraje na kytaru a zpívá, Martin Tvrdý ho doprovází zčásti předprogramovanými, zčásti „živými“ zvuky svých klávesových nástrojů. Oba hrají velmi úsporně; vše je podřízeno náladě písně.

 Změna senzitivity

Doba, kdy původní skladby vznikaly, byla jiná, lidi se jinak vyjadřovali. Agresivněji, řekl bych, měli potřebu vyřvat se ze svých frustrací. My se dneska obracíme víc do sebe, i když bych řekl, že frustrace jsou ještě větší. Dneska se učíš o svých pocitech mluvit, vyjadřovat je. Nestydíme se za to, že nám někdy není dobře, a nebojíme se to říct naplno. (Václav Havelka)

V podání Havelky a Tvrdého původní písně ztratily svou nesmlouvavou bojovnost a mnohem víc se obrátily do sebe. Některé z nich se tím změnily k nepoznání. Stačí porovnat Sny autorské dvojice Hlavsa/Jirous v podání Půlnoci s pozdějšími verzemi Fiction a nakonec Tvrdého/Havelky. Zatímco coververze v tradičním slova smyslu se vždy pokoušely co nejvíc vystihnout podstatu originálu, případně jej posunout do popovějších vod, s jednou z prvních důležitých rekompozic, založených na změně senzitivity, přišli v roce 1978 američtí Devo. Předělávka Jaggerovy (I Can´t Get No) Satisfaction z jejich debutového alba Q: Are We Not Men? A: We Are Devo! ve své době taktéž budila údiv i nepochopení. Tvrdý s Havelkou důsledně změnili náladu všech písní, snad jen s výjimkou jediné „pozitivní“ skladby alba – Dobrých časů z dílny Tonyho Ducháčka a Garáže. Dobrý časy mají sice také podobu životní bilance, ale na rozdíl od písní HNF, STP nebo Michael´s Uncle vyznívají v původní i nové  verzi smířlivě: co bylo, bylo, život nekončí, je čas na změnu a prosté životní radosti.     

Samostatnou kapitolou by mohla být proměna Topolových Žiletek. Ze vzdorovitého rockového šansonu s nenapodobitelným vokálem Filipa Topola se stala nejkřehčí píseň alba, žalozpěv, jenž může připomenout snad jen melancholii písní skupiny Antony & the Johnsons nebo dávného rockového barda Roberta Wyatta, který v 70. letech minulého století vypadl při jednom večírku z okna tak nešťastně, že se od té doby neobejde bez invalidního vozíku. Jeho alba od Rock Bottom přes Old Rottenhat až po Cuckooland jsou výrazem koncentrovaného smutku a melancholie. Když si Žiletky v podání dua Havelka/Tvrdý pustíte ztišeně, abyste ještě slyšeli hlas, ale už nerozuměli slovům, ocitnete se ve stejně teskné náladě.

Proč je většina písní alba U nás v garáži tak melancholických? „My se dneska obracíme víc do sebe, i když bych řekl, že frustrace jsou mnohem větší,“ říká k tomu Havelka. Zatímco původní verze vyjadřovaly různý stupeň znechucení, byly sjednocené společným nepřítelem. Projekt U nás v garáži sice nemá žádný politický podtext, ale i tak skvěle vystihuje ducha doby: rozčarování, pocit marnosti a rezignované obrácení do soukromí. „Věřil v lepší svět, kterej se nepoved,“ zpívá Bonus o svém otci na albu Náměstí míru a vystihuje tak pocity mnoha lidí, kteří si dělali velké naděje, že přichází opravdu svobodná a spravedlivá společnost. Podle některých teorií současná civilizace neodvratně spěje k zániku a v umění se to projevuje smutkem a melancholií. Vnímavější posluchač tyto nálady snadno rozezná v hudbě Sigur Rós, Air, Boards Of Canada, Moderat, Caribou nebo i Weeknd a mnoha dalších. U nás v garáži je sice projekt velmi svérázný a přece jen více založený na textech, ale nepochybně z něj vyzařují velmi podobné pocity.

předchozí článek Všechny články další článek