Stanislav Ignacy Witkiewicz: Teď už můžu klidně umřít, neboť jsem viděl onen svět

V kalendáři je 7. únor 1930 a polský prozaik, dramatik a filozofický samouk Stanislaw Ignacy Witkiewicz (1885–1939) právě začíná psát svůj spis Nikotin, alkohol, kokain, peyotl, morfin, éter, později vydávaný pod názvem Narkotika. I když Witkacy – jak se spisovateli často také říkalo – na některých místech své knihy proti omamným látkám káže ještě vášnivěji než doktor Nešpor z pražských Bohnic, čtenáři v knize od začátku něco nehraje, už proto, že ji píše člověk, který otevřeně přiznává, že dvacet osm let bojuje s nikotinem, dlouhá léta byl notorickým pijákem, „kvartálním“ kokainistou i tím, kdo po užití morfinu čtyři hodiny zvracel a s vynechávajícím srdcem bojoval se smrtí; kromě toho několikrát v životě inhaloval éter a má za sebou fascinující zkušenost s peyotlem, již v knize popisuje do nejmenšího detailu na více než čtyřiceti stranách. Witkiewicz samozřejmě ve své době netušil, že i po osmaosmdesáti letech budou nikotin a alkohol jedinými legálně dostupnými drogami, ani to, že se dříve výlučné „bílé“ drogy stanou jednou z hlavních položek nelegálního světového obchodu.

Witkiewicz věděl, že narkotika dodávají mimořádnou tvůrčí sílu, ale samozřejmě nemohl tušit, že se v druhé polovině minulého století stanou motorem i prokletím celosvětové hudební scény – od jazzu přes rock až po techno. I když Witkiewicz primárně nezkoumá vliv narkotik na uměleckou tvorbu, v žádné z kapitol své knihy se tomu úplně nevyhne. Už v kapitole věnované nikotinu zmiňuje, že při kouření se můžeme setkat s „určitým intelektuálním rozechvěním, zdánlivě jasným myšlením a snadno se nám pracuje“. Není divu, že řada spisovatelů, kteří museli mnoho měsíců prosedět nad svým románem, byla vášnivými kuřáky. O alkoholu Witkiewicz doslova píše: „Alkohol působí silněji než nikotin – mysli i citům dodává tzv. křídla“ a s ironií sobě vlastní dodává: „Podle mě by měl být alkohol dočasně povolen pouze umělcům a literátům, kteří s absolutní jistotou vědí, že se jím mohou během krátkého období „likvidovat“ a že bez pomoci alkoholu by rozhodně nic hodnotného nevytvořili.“ (!) V další kapitole Witkiewicz hovoří o kokainu jako o „jedním z nejhorších svinstev“ mezi narkotiky; vzít si kokain na zkoušku podle něj může jen člověk, který je „výjimečně odolný proti závislostem, člověk, jemuž to může být k užitku v jiných oblastech, například v umění“. To peyotl je oproti kokainu při sporadickém užívání neškodný – při jeho užívání sice nejednou vzniká nevolnost, ale téměř nikdy nevzniká závislost. Na rozdíl od alkoholu a kokainu, které Witkiewicz považuje za jedy realistické, které svět „umocňují, aniž by přinášely atmosféru nezvyklosti“, je peyotl narkotikem metafyzickým, který „poskytuje pocit podivnosti Existence, který v normálním stavu zakoušíme málokdy“ a navíc „poskytuje specificky bohaté vidění související s uměleckou a dekorativní stránkou věci“. Po noci, v níž prožil své peyotlové vize, si Witkiewicz řekl: „Teď už můžu klidně umřít, neboť jsem viděl onen svět.“ Závěr své knihy Witkiewicz věnuje morfinu, po jehož požití mizí ze světa zlo a „celému světu jsme milí a svět nám dělá radost samotnou svou existencí“. To může potvrdit v podstatě každý, kdo dostal injekci morfinu ze zdravotních důvodů. Jeho záludnost pak spočívá ve snadno vznikající závislosti na jeho užívání. Kniha končí popisem účinků éteru, což je narkotikum, které na jedné straně přináší mimořádné silné metafyzické vzruchy, na druhé se za ně často platí následnými zdravotními potížemi. Moderní drogy jako LSD nebo extázi Witkiewicz ve své knize samozřejmě nezmiňuje, už proto, že v září 1939, den po vstupu německých vojsk do Polska, spáchal sebevraždu.

Jeho Narkotika jsou textem nejen podvratným, ale i překvapivě aktuálním. Witkacy se totiž umně pohybuje přesně na hranici mezi odsudkem a obhajobou, vážností a znevažujícím humorem. I když říká, že by svým spiskem chtěl „napomoci s těmito nejstrašlivějšími nepřáteli lidstva“, jednoznačný soud nečekejte. Z vlastní zkušenosti totiž dobře ví, že drogy jsou na jedné straně neodolatelně přitažlivé, na druhé často vedou až k pádu na samotné dno.

 

Stanislav Ignacy Witkiewicz, Narkotika, přeložil Ondřej Krochmalný, Rubato, Praha 2017, 196 stran

předchozí článek Všechny články