Magor a jeho doba aneb vzestup a pád Ivana Martina Jirouse (II.)

„Alkoholismus zabírá tolik času, druhá kultura ještě víc.“  Ivan M. Jirous                                                                                                                                                                                                                                                                                                                        

Život Ivana M. Jirouse

Foto © Pavel BrunclíkVýše zmíněné připomínky však neznamenají, že by Švehlovo zachycení života Ivana M. Jirouse nebylo fascinující. Autor v sobě rozhodně nezapře novináře: dokáže nejen vyprávět příběhy, ale má i smysl pro jejich gradaci a pointu. Hned na začátku Švehla naruší chronologii příběhu tím, že expresivním způsobem popíše poslední dny Ivana Jirouse. Nejdřív čtenáři bez okolků naservíruje podrobnosti o Magorově zdravotním stavu – jako dlouholetý těžký alkoholik si Jirous poškodil játra, která mu potom zvyšovala krevní tlak; následkem toho mu začaly praskat žilky v jícnu, krev plnila žaludek a Jirous začal opakovaně prudce zvracet krev. Čtenář již tuší, že to dopadne špatně, ale od knihy se odtrhnout nedokáže. Vzápětí se s mrazením v zádech dočte, že Jirousova životní dráha skončila scénou jako z béčkového krváku – v kalužích krve ve vypůjčeném bytě.

Už po přečtení první kapitoly tak čtenář vytuší dvě věci: zaprvé, život I. M. Jirouse byl opravdu drsný, a zadruhé,  Švehla ho nebude šetřit ani idealizovat. Naopak, autor knihy jde bez očividné snahy o senzaci opravdu až na dřeň, samozřejmě s vědomím, že tím může nahrát lidem, kteří vždy považovali underground jen za bandu vlasatých opilců. (Nedělejme si iluze: průměrný český člověk si dodnes myslí, že Plastici jsou Mimikry z Třiceti případů majora Zemana a hudba těchto „příšer“ je prostě neposlouchatelná. Nechme je při tom, jejich černobílé vidění světa se změnit nedá). Je dobře, že se Švehla při líčení Magorových „kousků“ nenechá strhnout k moralizování a hodnocení; zachovává si věcnost a rozhřešení nechává víceméně na čtenáři. První kapitolu Švehla uzavírá slovy: „Ivan Jirous, opilec, výtržník, uznávaný básník, hlavně ale vedle Václava Havla nejdůležitější osobnost sedmdesátých let, zemřel chudý.“ Milan Knížák, někdejší Jirousův konkurent v boji o roli ideového vůdce českého undergroundu, k tomu však na konci knihy skepticky poznamenává: „Ivan Jirous se do kriminálu dostával především pro opilecké eskapády. Nemám mu to za zlé, byl to člověk zasažený rozchodem s Věrou Jirousovou a ztrátou velké pozice ve Výtvarné práci. Nevěděl, co se životem. Dělat z něho hrdinu je naivní a nepravdivé.“ Projevuje se v tomto tvrdém odsudku především Knížákova pověstná ješitnost anebo je v něm i kus pravdy? To je otázka, která bude čtenáři ještě dlouho po přečtení Švehlovy biografie vrtat v hlavě.

Švehla sleduje Jirousův život od roku 1944, kdy se narodil v Humpolci v rodině „nepříliš vřelého, akurátního, přísného, pedantského, zatvrzelého“ Josefa Jirouse, který své děti, zejména Ivana, s gustem i fyzicky trestal.  Nesoulad s otcem měl Jirous v sobě celý život a není vyloučené, že je – spolu s milostnou deziluzí, alkoholem a pozdějšími kriminály – jednou z příčin jeho psychické lability a depresí. Z Humpolce do Prahy však Jirous přichází jako kultivovaný a překvapivě sečtělý mladík. „Poznala jsem ho jako introvertního chlapce… nemluvil, nepil. Anebo jen jedno dvě piva společensky, aby neurazil,“ vzpomíná na mladého Jirouse jeho první žena Věra. Od roku 1963, tj. od svých devatenácti let, však už Jirous pil pravidelně a čím dál tím víc; v roce 1970 už měl kvůli alkoholu problémy s dodržováním termínů v časopisu Výtvarná práce. V té době už byl „schopný se opít s kýmkoli“ a alkohol byl už jeho „neodmyslitelným společníkem“. Pokud dobře počítám, Ivan Jirous během sedmašedesáti let, které mu byly na tomto světě vyměřeny, vytrvale pil víc než čtyři desítky let. Alkohol také stál za postupným rozkladem jeho osobnosti; vydatnou měrou k tomu však přispěl i několikaletý pobyt v těžkém valdickém kriminálu. Tam nejenže brzy po nástupu do vězení napsal Labutí písně plné lyrických impresí, vzpomínek, nahodilých nápadů i přímočarých postřehů z života mezi těžkými kriminálníky, ale také značně okoral a zhrubl. Proto není divu, že se po návratu z vězení znovu – a tentokrát nadobro – propadl do alkoholické závislosti s množícími se excesy, rvačkami a svým pověstným exhibicionismem.

Zajímavé je, že Jirous, který proslul jako teoretik a nesmlouvavý a odvážný organizátor hudebního undergroundu, se k rockové hudbě dostal opožděně až ve třiadvaceti letech. K jeho „prozření" došlo v roce 1967 na koncertu The Primitives Group; do té doby ho zajímala spíš literatura a výtvarné umění. Jak již bylo řečeno, Švehla Jirouse ve své knize rozhodně nešetří – vždyť popis jeho kontroverzí a excesů je mnohem rozsáhlejší než výčet jeho úspěchů a předností. Čtenář v knize udiveně sleduje i to, jak umetenou cestičku Jirous měl od svého strýce Jiřího Padrty – od protekce při přijímačkách na dějiny umění, přes ulehčenou obhajobu diplomové práce až po přijetí do časopisu Výtvarná práce. Ani pozdější, již porevoluční výčet bezdůvodně vyčerpaných stipendií, nevrácených půjček a hrubého chování k ženám Jirousovi sympatie nepřidají. V 90. letech jeho chování již otevřeně kritizovali i dřívější členové undergroundu. Prozaik Petr Placák tehdy v rozhořčení dokonce napsal: „Magorovou kolébkou a zároveň rakví se stalo jeho buranství. Když kluk z Humpolce přijde do společnosti, boří její konvence, nedovede přestat a stane se z něj šašek.“ K tomu je třeba dodat, že z Humpolce do Prahy dorazil introvertní a kultivovaný mladík; zkazil se až následně v „krčemné“ Praze a v těžkém kriminálu. Maloměstský původ za jeho „buranstvím“ rozhodně nebyl. Po zrušení Výtvarné práce se Jirous realizoval v prostředí hudebního undergroundu; i když mu zpočátku šlo především o tvůrčí svobodu, s postupujícími střety s mocí a seznámení s disentem „podzemí“ jednoznačně směroval proti komunistickému režimu. I když v neochotě jakkoli ustupovat režimu byl velmi striktní, v jiných případech se překvapivě žádných zásad nedržel. Když spisovatel Bohumil Hrabal projevil v 70. letech jistou vstřícnost k režimu, aby mohl publikovat, Jirous sice šel okázale pálit jeho knihy, ale Egonu Bondymu a dalším udavačům z okruhu svých přátel nejenže odpouštěl, ale snažil se je dokonce omlouvat a hájit. Pozoruhodnou proměnou prošel i jeho vztah k ženám. V šesté kapitole Švehlovy knihy čtenáře zarazí, jak snadno se Jirous vzdal své velké lásky a zároveň první manželky Věry ve prospěch „kamaráda“ Jiřího Němce; dokonce se také nastěhoval se k Němcům do bytu v Ječné ulici v Praze, kde pak „musel“ přes zeď z vedlejší místnosti poslouchat manželčiny orgastické vzdechy. Po pozdějším krátkém souznění se svou další ženou Julianou – po návratu z Valdic – se už k ženám choval dost neurvale. Když v roce 2002 kandidoval za Balbínovu poetickou stranu do parlamentu, jedním z jeho programových bodů sice bylo „úplné zrovnoprávnění žen“, ale bylo to velmi pokrytecké, protože podle pamětníků byl v té době úplné macho. Dokládá to nejen jeho tehdejší partnerka Dáša Vokatá, ale i další pravidelná návštěvnice statku v Prostředním Vydří Jana Bauerová: „[Jirous] pořád zastával názor, že ženská neumí vůbec nic a nemá právo na svůj názor. Fakt mě sral.“

Ivan Jirous byl nevyrovnanou, kontroverzní osobností, která nejenže dokázala v pravý čas věci rozpohybovat, ale také se vytrvale odmítala podřídit komunistické moci. Zároveň s tím, jak se propadal do závislosti na alkoholu a následných depresí, však Jirous začal dělat věci, které čím dál tím víc odporovaly jeho původním názorům a zásadám. S postupem doby zapadl do role nezvladatelného excentrika a liboval si v ní až do své smrti. Poslední kapitoly Švehlovy knihy jsou nejen ponuré, ale i smutné, protože dokládají, že ve chvíli, kdy už neměl proti čemu bojovat, ztratil Ivan Martin Jirous smysl svého života.

 

Marek Švehla, Magor a jeho doba. Život Ivana M. Jirouse. Torst, Praha 2017, 576 stran, bohatá fotografická příloha, poznámkový aparát, rejstřík

předchozí článek Všechny články