Karel Trinkewitz: Jak jsem potkal Bohumila Hrabala

Vzpomínka na Bohumila Hrabala od výtvarníka Karla Trinkewitze, který žil dlouhá léta v německém exilu a na sklonku života v západočeském Rabí. Hrabalovi by před několika dny bylo sto let, Trinkewitz zemřel před několika týdny ve dvaaosmdesáti letech.

Vzpomínky na společné chvíle

jsou materiál na novelu

Mé ženě řekl:

Ihr Mann ist ein genialer Trottel –

a napsal jí do své knížky Poupata:

Trottlovi von Hamburg

Trottel von Prag

Mám asi třicet Hrabalových knížek,

tahle snad je ta nejcennější,

protože ji Bohoušovi zachránili

před sešrotováním jeho kolegové

z plné korby auta

a obložili jí všechny záhony

v jeho zahrádce

Karel Trinkewitz (1931–2014) patří mezi početné české umělce generace 60. let, kteří podstatnou část svého životaZ archivu Karla Trinkewitze prožili v exilu. K návratu do vlasti se Trinkewitz rozhodl až v roce 2004; usadil se v západočeském Rabí a v ústraní tu kromě práce na pozoruhodných kolážích napsal své poslední knihy Tristum Rabí (2009), Jitřenka, ale i řemdih (2009) a především memoáry ve verších nazvané Jak jsem potkal básníky (2011). Ve svých vzpomínkách na sto padesát autorů, kteří ho zaujali nebo přímo ovlivnili, Trinkewitz podobně jako ve svých kolážích mísí zdánlivě nesourodé prvky. Do svých velmi osobních, často melancholicky laděných vzpomínek vplétá drobné úryvky z nejpozoruhodnějších děl i důležité dobové reálie; kromě toho své oblíbené autory lapidárním způsobem hodnotí a zařazuje do uměleckého kontextu. Jeho knížka je proto ve výsledku cennou čítankou o osudech i myšlenkových zdrojích českých umělců druhé poloviny 20. století. Pozoruhodné je, že největší prostor ze sto padesáti zastoupených autorů věnuje Bohumilu Hrabalovi. „Vzpomínky na společné chvíle/ jsou materiál na novelu…“, píše ve své sedmistránkové vzpomínce na Hrabala Trinkewitz s vědomím, že zaznamenat všechno prostě nelze.

Vzpomínali jsme často na Bohumila

Vyprávěl jsem jí o tom, že Bohouš

si dal přinést od své příbuzné na Bulovku

červenou čapku výpravčího a sako

sváteční železničářské uniformy

Když jsem to slyšel, tušil jsem

co má Bohouš v úmyslu

I Susanne to tušila

Bohouš se chystal odejít

Tím skokem z okna Bulovky

si splnil dávné přání

Vzlétl k obloze, kde kroužili

holubi pana přednosty

Foto © Hana HamplováV závěru Trinkewitz s odkazem na Ostře sledované vlaky zmiňuje i nejasné okolnosti Hrabalovy tragické smrti a podobně jako mnoho Hrabalových přátel se přiklání k jeho dobrovolnému odchodu ze světa. Bohumil Hrabal je (spolu s Milanem Kunderou) nejvýznamnějším českým prozaikem druhé poloviny minulého století. Když před čtvrtstoletím ztratil punc „zakazovaného“ autora, ztratil i mnoho svých povrchnějších čtenářů. Moc dalších si už – jako většina klasiků – nejspíš nezíská. Stejně jako se vymykal ve „staré“ době, vymyká se i dnes. Hrabalův zájem o okraj společnosti, jeho neokázalost, svéráznost, pohrdavý vztah k penězům i všemožným poctám jsou dnes pro mnohé naprosto nepochopitelné, stejně jako poezie přítomná mezi řádky jeho próz.

 

Karel Trinkewitz, Jak jsem potkal básníky, Galerie města Plzně, Plzeň 2011

předchozí článek Všechny články další článek