Jiří Mucha jako temná postava z temné doby

Syn slavného malíře Alfonse Muchy, spisovatel, válečný dopisovatel, špion západní rozvědky, politický vězeň, který strávil několik let v pracovním lágru, bonviván, bohém, intrikán a dlouholetý spolupracovník Státní bezpečnosti, který byl – alespoň podle pamětníků – na její pokyn ochoten i souložit. Komplikovaná osobnost Jiřího Muchy (1915–1991) před nedávnem poněkud překvapivě ožila v knize anglického novináře Charlese Laurence Společenský agent Jiří Mucha.

Název Laurenceovy knihy i její  podtitul Láska a žal za železnou oponou – intriky, sex, špioni – klamou: čtenář by očekával všechno, jen ne knihu tak osobní a intimní, jakou Společenský agent Jiří Mucha je. Kniha vznikla především na základě Laurenceovy potřeby vyrovnat se s tragickými momenty v minulosti vlastní rodiny. Šedesátiletý novinář Laurence, syn diplomata, který působil na konci 50. let v Praze, se v ní vyrovnává se smrtí své sestry Kate. Ta se jako desetiletá dívka v Praze „nakazila“ do té doby nepříliš známou psychickou chorobou, přičemž „spouštěcím momentem“ byl podle Laurence právě Jiří Mucha.

Ano, Společenský agent Jiří Mucha je kniha psaná záští. Charles Laurence sice pracuje stylem investigativních novinářů, ale jeho cílem je – spíš než hledání objektivní pravdy – najít důkazy, jimiž by podložil své přesvědčení o Muchově cynismu a morálním úpadku. Proto se také v jeho knize k „morálce“ spolupracovníka StB Jiřího Muchy paradoxně vyjadřuje důstojník StB. „Něco vám o Muchovi povím.“…. „Nejde o to, že by neměl žádné morální zásady. On ani nevěděl, co to morálka je. Bylo to monstrum. Myslím, že jsem v životě nepoznal nikoho tak bezcharakterního a nemorálního, jako byl Mucha,“ říká na s. 125 jeden ze zakladatelů (!) StB Kamil Pixa, nechvalně proslulý svými brutálními vyšetřovacími metodami. (Zajímavé a nejspíš i příznačné je, že jediná česká monografie o Jiřím Muchovi, kterou napsala Jolana Šopovová, se jeho „spolupráci“ víceméně vyhýbá).

Laurenceova kniha prostě klame tělem: stejně blízko jako k literatuře faktu má k románu, v němž se mísí autobiografické motivy s postupy špionážních thrillerů. Je to kniha osobního očištění – Laurence dobře ví, že se pravdy o Kate nedobere, ale cítí potřebu se o to alespoň pokusit. Čím se to Kate v Praze „nakazila“? Je možné, že ji Mucha jako desetiletou zneužil? Nebo byla „jen“ svědkem toho, jak se její matka s Muchou miluje? Nechuť zestárnout, neochota zařadit se do „falešného“ světa dospělých sice svědčí o obrovské ztrátě iluzí, ovšem jediným a nepochybným spouštěcím mechanismem anorexie být nemusí. Nejen psychiatr, ale každý, kdo má s touto nemocí nějakou bližší zkušenost, potvrdí, že příčiny jejího propuknutí jsou často nezřetelné a těžko postižitelné.

Muchův románek s Elizabeth Laurenceovou proto nemusel být tak významný, jak se autorovi knihy zdá. I když Laurence dokládá, že se Mucha s jeho matkou seznámil na pokyn StB, je docela dobře možné i to, že flirt zveličily „zraněné“ dětské oči. Mucha jako syn slavnějšího otce podle všeho trpěl tzv. otcovským komplexem a menší proslulost v umění si kompenzoval zálibou v ženských sukních. Proto není vůbec vyloučené, že v případě Elizabeth Laurenceové cynicky spojil příjemné s užitečným.

Charles Laurence napsal román na téma, které v sobě nosil už velmi dlouho. I když při psaní nepochybně prožil osobní katarzi, vzhledem k tomu, že většina svazků, které StB na „Antyho“ vedla, byla skartována, zůstane postava Jiřího Muchy i nadále zahalena temnotou. Každého, kdo byl ve své době uchvácený Muchovým deníkem z vězení, však po přečtení Laurenceovy knihy nejspíš napadne: je možné, aby Studené slunce napsalo cynické a bezcharakterní „monstrum“?

   

Charles Laurence, Společenský agent Jiří Mucha. Láska a žal za železnou oponou – intriky, sex, špioni, přeložila Kateřina Lipenská, Prostor, Praha 2012.

Všechny články další článek