Ján Rozner o pozitivních stránkách pití alkoholu

Slovenský prozaik a kritik Ján Rozner (1922–2006) sám sebe na mnoha místech svých mimořádných Sedmi dnů do pohřbu nijak nešetří. Nazývá se zbabělcem, lenochem, nulou a četně zmiňuje i svůj alkoholismus. Zmiňuje však i pozitivní stránku pití alkoholu: nesmělí lidé se stávají smělejšími, ztrácejí zábrany a jsou schopni komunikovat s ostatními.

Sedm dní do pohřbu patří k nejlepším knihám, které zobrazují husákovskou normalizaci. Vždyť Rozner nakonec Husáka osobně znal a až do roku 1968 se s ním v Bratislavě zdravil. Pak se jejich cesty navždy rozdělily: zatímco Husák vystřelil na Pražský hrad, Rozner se i se svou ženou, překladatelkou Zorou Jesenskou, zařadil mezi „zakázané“ autory, kteří byli odsunuti na vedlejší kolej. V Sedmi dnech do pohřbu, které se našly ještě s dvěma dalšími rukopisy v jeho pozůstalosti, rekapituluje celý svůj život včetně své slabosti pro alkohol.

A vůbec, nikdy by si asi s alkoholem nezačínal, kdyby nepřišel na to, že má i své výhody. Potřeboval něco vypít, aby našel přístup k lidem, aby byl hovorný, duchaplný, vtipný, dokonce i srdečný. I se ženami to tak kdysi bylo, taky by se s nimi nebyl dostal daleko, nepřiblížil by se jim, kdyby si nenalil trochu té „výbojnosti“... Neuměl se chovat přirozeně. Alkohol ho zbavil něčeho, co ho tížilo, proto s ním začal. A proto ho někdy skutečně potřeboval.

Nebýt alkoholu, co všechno by nebylo! Jako tehdy v tom parčíku na nábřeží před mnoha lety, najednou se stal mužem činu, najednou se zastavil a začal líbat ženu po svém boku, a ještě k tomu ženu, před níž měl mimořádný respekt. I předtím i potom měl často trochu v hlavě, ale tehdy se stalo něco rozhodujícího, na nic z toho dne dodnes nezapomněl. (s.82–83)

Rozner tu popisuje svoje „seznámení“ se svou ženou Zorou Jesenskou a zároveň přesně volenými slovy vystihuje, co znamená trocha alkoholu pro všechny nesmělé váhavce, kteří o sobě neustále pochybují, a tak raději mlčí. Kolik je na světě takových, kteří by bez povzbuzení neměli partnera, přátele a kamarády? Na dalších stranách však vystihuje i odvrácenou stránku pití „na kuráž“: návyk, který může vést až k hořkým koncům. On sám se ze závislosti léčil podle svých vlastních slov dvakrát, a i když pít až na krátká údobí nepřestal, nikdy nepadl až na samé dno. Jinak by těžko napsal prózy, které se našly v jeho pozůstalosti. V první řadě Sedm dní do pohřbu, román, jímž dal svému životu dodatečně úplně nový smysl. Rozhodně nezůstal „anonymní nulou“, za niž se v románu označil.

 

Ján Rozner, Sedm dní do pohřbu, překlad Milan Schulz, Prostor, Praha 2014, 344 stran+32 stran fotopřílohy

          

předchozí článek Všechny články další článek