Henning Mankell mezi lží a pravdou, báchorkou a skutečným příběhem

Švédské holínky prozaika Henninga Mankella jsou v pravém smyslu mnohovrstevnatým románem. Kromě ústřední linie, v níž se stárnoucí lékař Frank Wellin vyrovnává se svým rozporuplným životem, próza obsahuje řadu autorových velmi osobních myšlenek, názorů, vzpomínek i starých místních historek. Jednu z nich odposlechl v deseti letech od hospodáře Adolfa Sundberga, který po válce často přicházel na kus řeči k Mankellovým prarodičům.

 V Alingsåsu, jak tvrdil, mívali jeho babička s dědečkem lékárnu. Mezi nejžádanější zboží v té době, ve čtyřicátých letech devatenáctého století, patřily pijavice. Dědeček dostal báječný nápad, že by pijavice mohl chovat ve starém rybníce v městském parku místo kaprů, kteří už v bahnité a zapáchající vodě stejně nežili. Vždycky když se zásoby pijavic zmenšily a sklenice, ve kterých je uchovávali, se začaly vyprazdňovat, babička už věděla, co ji čeká. Protesty nikam nevedly, dědeček ji opakovaně vystavoval bolesti a potupě. Za úsvitu se vydali z domu, děda nesl dlouhou tyč a babička měla na sobě noční košili, kterou schovávala pod širokým kabátem. Když dorazili k rybníku, zřejmě se ještě pokoušela odporovat, ale nepomáhalo to. Musela se vysvléct donaha, tělo měla neforemné, tlusté. Vlezla do rybníka, až jí voda sahala nad prsa. Děda jí podal konec tyče, aby se měla čeho držet. Kdyby spadla, byla by se utopila, protože neuměla plavat a děda by ji nikdy nedokázal vytáhnout. Potom tam stála a hladové pijavky se jí zakusovaly do nakynutého těla. Když jí připadalo, že už je dost pokousaná, zatahala za tyč a nechala se z vody vytáhnout. Chuchvalce černých pijavek se jí přichycovaly hlavně na zadku. Dědeček je posypal solí, takže se pustily a skončily ve sklenicích.

Celé se to pravidelně opakovalo. Po nějaké době už v Alingsåsu všichni věděli, jaké podivuhodné divadlo se čas od času v teplejší části roku u rybníka odehrává. Za křovisky a houštím se od časného rána schovávali zvědavci a lačně přihlíželi, jak se nahá matrona valí do rybníka a naříká si na pijavky, které se jí žíznivě zakusují do masa… (s. 418)   

Mohl se tento příběh skutečně odehrát? I když s postupem let jistě výrazně nabobtnal, jeho jádro určitě může vycházet ze skutečnosti, protože v polovině 19. století byla venkovská patriarchální společnost založena na zcela jiných pravidlech než dnes. Nejen Sundberg, ale i sám Mankell ve svých dvou „vážných“ románech zmiňuje nečekanou krutost, které byl jako dítě u svého jinak hodného dědečka několikrát svědkem. A navíc, v současné severské venkovské próze je podobně krutých a nelítostných příběhů celá řada. Stačí si přečíst například čtenářsky úspěšný román Popmusic z Vittuly, v němž švédský prozaik Mikael Niemi místy až naturalistickým způsobem líčí děsivé chování otců k manželkám a dětem; nevrací se však při tom až do poloviny 19. století, kdy se odehrál příběh Sundbergových prarodičů, ale jen do doby svého dětství a dospívání, které prožil v severošvédské vesnici v 60. a 70. letech minulého století. „To přece nejde, jen tak strčit nahou bábu do starého chovného rybníka a lovit pijavky na její tělo jako návnadu. To je nepřijatelné,“ komentuje Sundbergův příběh Mankell a pokračuje zobecňující moralitou: „Chlapi někdy zacházejí s manželkami hrozně, ale tohle překračovalo i nejkrajnější meze slušnosti.“ O nejkrajnějším překračování slušnosti jsou však v podstatě všechny jeho romány včetně kriminální série s Kurtem Wallanderem. Z hlediska rozdělení rolí v rodině a pijavic, má Sundbergův příběh ještě další zajímavé souvislosti. Zaprvé, i když domácí násilí ještě nevymizelo, tradiční patriarchát se začal v novém tisíciletí pod vlivem ženské emancipace postupně rozkládat. Změna začala nenápadně už před několika desetiletími, kdy většina mužů ve středním a starším věku přijala roli submisivních partnerů, i když to pro ně mohlo být navenek ponižující. Obrazně řečeno, dnes, po stoosmdesáti letech od chvíle, kdy se Sundbergův příběh udál, by do rybníka určitě šel muž, zatímco žena by mu jen přidržovala dřevěnou tyč. A zadruhé, podle zastánců tzv. alternativní medicíny jsou pijavice lékem na řadu neduhů. „Význam pijavic spočívá v tom, že se po jejich aplikaci začnou do lidského těla uvolňovat látky, které slouží jako lokální anestetikum pro snížení bolesti, ke zlepšení prokrvení a nakonec i pro tzv. ředění krve,“ tvrdí příznivci léčby pijavicemi. I když z lidského hlediska bylo konání Sundbergova dědečka ponižující, z hlediska alternativní medicíny mohlo být lidskému tělu dokonce prospívající.

Henning Mankell, Švédské holínky, přeložila Marie Voslářová, Host 2018, 456 stran

předchozí článek Všechny články další článek