Dave Eggers: Vzhůru k digitální totalitě!

Eggersův pozoruhodný román Kruh se odehrává v prostředí velké softwarové společnosti, která v rámci práva na informace vyvíjí další a další aplikace, jež doslova likvidují soukromí a osobní svobodu. Kruh je vizionářskou sektou, která nesnese nikoho, kdo má jiný názor. Tím připomíná pravověrné komunisty: kdo se nepodřídí, tomu setneme hlavu!

Americký prozaik Dave Eggers (1975) není u nás neznámým pojmem: už v roce 2001 tu vyšlo jeho Srdceryvné dílo ohromujícího génia a po patnáctileté odmlce hned dva obsáhlé romány – Hologram pro krále a Kruh (oba 2015). Zatímco v Hologramu pro krále Eggers řeší vnitřní dilema amerického padesátníka, jemuž po létech na výsluní začíná ujíždět „vlak“, Kruh je varováním před přetechnizovanou společností, v níž definitivně mizí pojmy jako soukromí, svoboda nebo pluralita názorů. Jako základ bere Eggers současný stav, kdy se databáze o lidech čím dál tím víc propojují a kamerám se – s výjimkou venkovských oblastí – už téměř nedá uniknout. Kruh je příběhem dvou kamarádek ze studií: Annie, jež v Circlu udělala rychlou kariéru, do společnosti přetáhne i Mae, která se po počátečních obtížích rychle přizpůsobí a začíná v Circlu také stoupat strmě vzhůru. Eggersova softwarová společnost, střižená nejspíš podle Googlu, má i příznačný název. Kruh jako uzavřená technologická elita, Kruh jako vizionářská pospolitost, Kruh jako sekta toužící proměnit svět k lepšímu… Eggers však pracuje s kruhem, který se uzavírá, i v metaforické podobě: uzavřený kruh je hrozba, definitivní řešení, které již nelze korigovat, rozjetý vlak, jenž se nedá zastavit. Zatímco naprostá většina Circlanů prožívá nekonečnou euforii z pocitu své přímé účasti na proměně světa, nepatrná menšina členů komunity – včetně jednoho z duchovních otců Kruhu, který si říká Kalden, a Annie, která jako jedna z prvních zažívá hořkost ze šťourání do soukromí – si uvědomuje, co spustili a co „uzavření“ kruhu bude znamenat.

Mae i přes počáteční drobné pochybnosti vizi Kruhu zcela propadá. Vždyť pracovat pro Kruh je obrovská čest s řadou privilegií: všimněme si, jak snadno Kruh vyřeší problémy Maeina otce, který má roztroušenou sklerózu a finanční problémy spojené s drahou léčbou, již pojišťovna nechce hradit. Stačí malý zásah a všechno naráz funguje! Nemáte funkce a známosti, nejste členem sekty? Pak nic neznamenáte! Mae však není postavou úplně věrohodnou. Je zřejmé, že ji Eggers vytvořil jako postavu modelovou; propadá totiž „kolektivismu“ sekty až překvapivě snadno a natolik, že ztrácí veškerou soudnost i zpětnou vazbu. Ani její někdejší přítel Mercer, jedna z mála postav v románu, která si zachovává zdravý selský rozum, ji nedokáže přinutit k zamyšlení, natož ke změně postoje.

Víš vůbec, jak je divné, že ty, moje kamarádka a bývalá přítelkyně, sháníš informace o mně od kdovíkoho. Ten člověk mě v životě neviděl. A já tu pak s tebou sedím a je to, jako bychom se na sebe dívali skrz nějakou divnou mlhu. … To, v čem se přehrabuješ ty, jsou samé drby. Věci, co si lidi o někom povídají za jeho zády. Většina sociálních médií, těchhle názorů a komentářů. Ty vaše nástroje povýšily drby, šeptandu a domněnky na úroveň většinové komunikace. (s. 117)

Rozhovor Mae s Mercerem, kteří spolu za studií chodili, je jako komunikace lidí z úplně jiného světa: Mae se ve své „digitální horečce“ pohybuje ve světě feedů, zingů a smajlů, zatímco Mercerovi je to všechno dokonale lhostejné. I když si rád promluví s živým (nikoli virtuálním) člověkem, ještě raději má svůj klid a soukromí. Internet a sociální sítě působí nepochybně velmi opojně; vždyť i člověk, jehož názor by nikdo nikde nebral vážně, se může jejich prostřednictvím ke všemu vyjadřovat a tím potvrzovat vlastní existenci. To mu sice zdánlivě pomáhá, ale ve skutečnosti ho to od reálného světa ještě více vzdaluje. Psycholog Petr Novotný k tomu říká: „Zafunguje snad sociálnost účinněji takzvaně na dálku, bez přítomnosti druhého? Bez aktuálního proudění nemocí? Bez směny pohledů, bez milostné touhy, smíchu, vřelého vyprávění, dotyků, emoční výpomoci a láskyplných grimas?“

Jenže, říkejte to rozjařeným ajťákům z Circlu, kteří mají pocit, že jim patří svět. Ti se naopak předhánějí ve vytváření aplikací, které podle nich vytvoří ráj na zemi. Ztrácejí se děti? Dáme jim čip a už navždy budeme vědět, kde jsou… Chovají se politici netransparentně? Dejme jim kameru, ať je máme neustále na očích… A proč vlastně jenom politikům? Dejme kameru každému, vždyť nemáme co skrývat! Samozřejmě s možností vypnout audio na tři minuty na záchodě při velké potřebě… Hledá se zločinec? Proč by na internetu neměla být databáze všech dosud vytvořených soukromých fotografií a videí, když máme program, který dokáže okamžitě z jakéhokoli záznamu identifikovat lidský obličej? Proč by ostatní lidé neměli vědět, že trpíte depresí, máte vysoký tlak, ploché nohy nebo hemeroidy? Vždyť mají právo na informace!  A proč by všichni lidé vlastně neměli prostřednictvím Circlu volit? Vždyť pak se alespoň hned uvidí, kdo k volbám nechodí! Proboha, nebylo to už tady?

Těmto scestným vizím není tak těžké propadnout. Mohu se přece mohu chovat transparentně, vždyť nic špatného nedělám! A kdo něco špatného dělá, zaslouží trest! Ale kde je hranice? Vždyť v Eggersově románu Circle uštve nešťastného Mercera jen proto, že se vyhýbá lidem! Mae však nepřesvědčí ani velmi nešťastná příhoda, kdy s kamerou na krku přistihne v intimní chvíli své stárnoucí rodiče. Kupodivu jí ani nepřijde nevkusné, že scénu sledují miliony lidí jako tu nejlepší reality show.

Vyběhla nahoru, schody brala po třech, a když vpadla do jejich ložnice, uviděla je, hleděli na ni vyvalenýma a vyděšenýma očima. Otec seděl na posteli a matka klečela na podlaze, jeho penis v ruce. Vedle jeho stehna ležela krabička s krémem. V okamžiku všichni věděli, co se stalo. (s. 311)

Eggersův Kruh není literární událostí: na to je příliš tezovitý, místy mnohomluvný a některé postavy v něm připomínají spíš loutky. Jako memento však působí dokonale. Eggers se ptá: kam se tento svět ubírá? Že by formování „správného“ člověka, který slepě věří a nemá žádné pochybnosti – tedy to, co nezmohli fašisté ani komunisté – dokázaly až informační technologie? Skutečně už brzy nastane doba „informačního komunismu“? Ať už je to jakkoli, citlivějšímu čtenáři, pro něhož je svoboda a nezávislost důležitou podmínkou ke spokojenému životu, se z Eggersova Kruhu dělá místy na zvracení.

 

Dave Eggers, Kruh, přeložil Petr Eliáš, Plus, Praha 2015, 416 stran

předchozí článek Všechny články další článek