Magor a jeho doba aneb vzestup a pád Ivana Martina Jirouse (I.)

„Alkoholismus zabírá tolik času, druhá kultura ještě víc.“  Ivan M. Jirous                                                                                                                                                                                                                                                                                                                      

Nedávno oceněná biografie Magora Jirouse, kterou napsal reportér časopisu Respekt Marek Švehla, je úctyhodným dílem. Více než pětisetstránková kniha je prvním pokusem o komplexní zachycení života ideového vůdce českého undergroundu I. M. Jirouse. Není to pouhý kompilát příhod známých z dříve vydaných knih – Švehla pečlivě studoval i další prameny, od časopiseckých článků a rozhovorů, policejních spisů, dokumentů z archivů až po filmy a televizní pořady; k tomu ještě v letech 2013–2017 vyzpovídal celých osm desítek pamětníků. Ani tak se však nedokázal vyhnout některým zjednodušením.                                                        

Magor a jeho doba

Název knihy Magor a jeho doba napovídá, že si toho Marek Švehla naložil opravdu hodně. Možná mohl být o něco méně ambiciózní a napsat „jen“ Život Ivana M. Jirouse, biografii, v níž by se držel Magorova života a nezabíhal do šíře tam, kde si není ve všem úplně jistý. Marek Švehla je výborný reportér a komentátor, ale není historik zaměřený na moderní české dějiny ani velký hudební znalec. Na výsledku je to místy přece jen trochu znát. Jeho obsáhlá kniha navíc vyšla pouhý rok po Riedelově zasvěcené publikaci Plastic People a český underground a dva roky po novém vydání dvou dalších věrohodných knih – Chadimovy Alternativy a Pospíšilovy svižné autobiografie Příliš pozdě zemřít mladý. To jsou knihy o undergroundu a normalizační alternativní scéně, kterým je těžké konkurovat. První je totiž precizní po odborné stránce, druhá vyniká autenticitou a schopností pojmenovat věci pravými jmény a ta třetí, Pospíšilova, přinejmenším překvapuje dobrou pamětí, bezprostředností a dobrým úsudkem.

Foto © Jan Ságl V knize Magor a jeho doba je navíc ne zcela zanedbatelné množství drobných nesrovnalostí (záměna Krásného za Krásno, fotoaparátu Zenit za Zenith, popisků fotografií 118 a 119, občasné neobratné formulace, příliš časté užívání slova „minimálně“ ve smyslu alespoň, přinejmenším), což napovídá, že i když vznikala několik let, na pilování finální verze již tolik času nebylo. Za problematický považuji i autorův sklon k unáhleným generalizacím při popisování normalizačního života a tehdejší hudební scény. Pokud například napíše, že poměry ve státě „všem kromě prominentů otravovaly život“, není to úplně výstižné. Za komunistů přece bylo mnoho lidí, kteří nepatřili k prominentům, ale „jistoty“ a „jasná“ pravidla normalizačního režimu jim vyhovovaly natolik, že neměli důvod proti němu bojovat. Teď samozřejmě nemluvím o množství aktivních přisluhovačů, ať už udavačů, milicionářů, pomocných stráží VB, členů uličních výborů a všelijakých komisí, ale o obyčejných lidech, kteří žili svými všedními životy. Patřili sem lidé, kteří  dají přednost „řádu“ a vládě „pevné ruky" i v případě, že za nic nestojí, protože se svobodou neumějí naložit a demokracie jim připadá příliš chaotická. Nadnesené mi přijde i autorovo hodnocení tehdejšího „máničkovského“ hnutí. Řada normalizačních „mániček“ neměla s undergroundem ani s bojem proti komunistickému režimu mnoho společného; dlouhými vlasy spíš vyjadřovala svou zálibu v bigbítu a revoltovala tím proti zatuchlé kultuře svých akurátních otců. Nakonec i sám Jirous už v roce 1973 prohlásil, že „dlouhé vlasy už má každý kretén“, a demonstrativně se ostříhal.  

Úplně výstižné není ani zobrazení normalizační hudební scény. Kniha je postavena na protikladu undergroundu a hloupé oficiální kultury, ale vůbec nebere v úvahu poměrně pestrou alternativní scénu s aktivitami Jazzové sekce, především Pražskými jazzovými dny; nezmiňuje ani oživení hudební scény na počátku 80. let, inspirované nikoli undergroundem, ale angloamerickým punkem a postpunkem, ani následné zákazy „novovlnných“ kapel. Vždyť tyto aktivity byly nakonec četnější než poměrně řídké koncerty undergroundových kapel! A pak tu jsou i nešťastně formulovaná tvrzení jako to, že jevištní kostýmy, líčení, výzdoba pódia a ohňová show Plastiků na konci 60. let, na níž se podílel Jirous a manželé Ságlovi, se měly „už brzy na Západě rozšířit v propracovanější verzi hudebního trendu jménem glamrock“. I když autor má patrně na mysli Davida Bowieho v období Ziggyho Stardusta, běžný posluchač se tomu podiví, protože má glamrock spojený spíš s prostoduchou hudbou „dětských“ kapel Sweet, Slade nebo Garyho Glittera.

Rozhodně netvrdím, že Marek Švehla nedokázal výstižně popsat normalizační bezčasí, v jednotlivostech je docela silný; celkový obraz „Magorovy doby“ je však přece jen trochu zjednodušený. Možná měl text ještě před vydáním přehlédnout historik se specializací na moderní české dějiny a odborník na dějiny českého rocku; stačilo jen ukázat na některá zavádějící tvrzení, přeformulovat je a knížka by byla ještě věrohodnější. (Pokračování)  

předchozí článek Všechny články další článek