Tady to musí být!

Tohle jsem vůbec nepochopil. Pochybuju, že je to vůbec možný, aniž bych strávil pět let na fildě,“ napsal k filmu Paola Sorrentina Tady to musí být jeden z diváků na serveru čsfd. K pochopení podobných filmů samozřejmě žádná škola nepomůže: mnohem důležitější je obyčejná lidská zvídavost, vnímavost k osudům druhých a schopnost dívat se na věci kolem sebe bez předsudků. Sorrentinova nedávná road-movie, v níž se zestárlý rocker připomínající Roberta Smithe z The Cure snaží najít sám sebe, má totiž k tuctové produkci hodně daleko.

I když se Tady to musí být odehrává z větší části ve Spojených státech a v hlavní roli v něm exceluje americký herec Sean Penn, pojetím je hodně neamerický: nestaví na dramatickém příběhu, násilných scénách ani okázalém sexu. Spíš naopak. Nejenže se kompozičně láme do dvou zdánlivě nesourodých částí, ale z větší části je vystavěn na sledu navenek víceméně náhodných – nejednou i trapných či přímo bizarních – situací. Vnímavější divák se však v psychologickém dramatu, které se odehrává převážně uvnitř hlavní postavy, brzy zorientuje.

Vyhořelého Cheyenna, který po létech na pódiích žije v Dublinu svůj jednotvárný a fádní život se zajištěným příjmem z tantiém, skvěle hraje Sean Penn. Herec – a první manžel Madonny –, který byl zamlada pověstný svou přezíravou arogancí, se postupem let dokázal vypracovat v prvořadého herce se zálibou v autistických (Jmenuji se Sam) či vyšinutých postavách (Mrtvý muž přichází). Kdyby byl Sorrentinův film o něco přímočařejší, Cheyenne Smith by Pennovi nejspíš přinesl čtvrtou nominaci na Oscara. Režisér si však naštěstí zachoval vnitřní integritu a film neztratil nic na své výjimečnosti.

Jedna z důležitých otázek, která Sorrentina zajímá, zní: Co vlastně víme o svých rodičích? Cheyenne Smith si v dospívání zalezl do ulity, jíž jeho rodiče nejen nerozuměli, ale nejspíš je i odpuzovala. Už jako dospívající rebel si o otci udělal zjednodušený obrázek, který mu vydržel celých následujících třicet let. Když po otcově smrti zjistí, že je všechno jinak, film se promění v road-movie, v níž ožívá děsivá historie holocaustu. Během cesty po Utahu a dalších amerických státech Cheyenne konečně dospěje.

Tady do musí být se Sorrentino, ostatně i jako ve svých dalších filmech, zabývá stárnutím. Ptá se: Jak nevyhořet a nevyhasnout? Cheyenne byl sice svého času v popředí hudebního vývoje, ale pak si začal ve své výlučnosti libovat a zůstal stát na místě. I když už dávno nevystupuje, i v padesáti si zachovává postpunkovou vizáž s neodmyslitelnou hřívou, make-upem a rtěnkou. To ho – kromě jiného – svazuje i hudebně. (Aby nedošlo k omylu: nejde tu o to být navenek mladý, ale spíš otevřený novým podnětům). Z tohoto hlediska je pro vyznění filmu velmi důležité Cheyennovo „filmové“ setkání s frontmanem Talking Heads Davidem Byrnem, který si na rozdíl od něj uměleckou vitalitu zachoval.

Filmem Tady to musí být režisér skládá i hold hudbě svého mládí. Jako ročník 1970 Sorrentino dospíval v době vrcholící postpunkové exploze. I když vše nasvědčuje tomu, že v době před rozšířením počítačů měla hudba mnohem větší dopad než dnes, v nejdojemnější scéně filmu, v níž Cheyenne doprovází na kytaru obtloustlého školáka v písni This Must Be the Place, se koncentruje režisérova víra v její neutuchající moc. Kdo tuto písničku před lety nahrál? Jak je možné, že David Byrne dokáže se svou hudbou stárnout?

Paolo Sorrentino je výsostným filmařem. Svědčí o tom nejen Tady to musí být, ale už rané Následky lásky a samozřejmě také zatím poslední režisérův opus Velká nádhera.

 

Paolo Sorrentino, Tady to musí být (This Must Be the Place), Itálie/ Francie/ Irsko/, 2011, 113 minut

předchozí článek Všechny články další článek