Přežijí jen milenci jako oslava lásky a tvořivosti

Nový film legendy nezávislého filmu Jima Jarmusche (1953) nazvaný Přežijí jen milenci je na jedné straně melancholickým obrazem odcházející epochy, na druhé přitakáním základním životním hodnotám – lásce a tvořivosti.

Všechno, co potřebujeme, je láska (film)

I když protagonisty nového Jarmuschova filmu jsou upíři, s tradičním upírským filmem nemá snímek Přežijí jen milenci moc společného. Kulisy upírského filmu Jarmuschovi neslouží jen k vyjádření nostalgie nad rychle plynoucím časem, ale i k vyjádření odporu k myšlenkovým stereotypům a povrchnosti „nové“ doby. Film má přesahy do různých stran a jako takový se samozřejmě vzpírá jednoznačné interpretaci. Docení jej spíše vzdělaný divák, který má nadhled a porozumí Jarmuschovým „kulturním“ narážkám; zbytek nejspíš odradí jeho velmi pomalé tempo. Vtipné i méně vtipné narážky na proslulé umělce Jarmuschův film svým způsobem sbližují s Allenovou Půlnocí v Paříži; zkoumáním duše stárnoucího introvertního umělce, který neví, jak dál, se v určitém ohledu blíží i k Sorrentinovu filmu Tady to musí být.

Je možno se ptát: Je Jarmuschův film panychidou za odcházející „drogovou“ generací nebo spíš obrazem konce „analogové“ epochy? Nebo je obrazem neodvratného vzedmutí třetího světa, který dřív nebo později „pohltí“ stagnující západní společnost? Tomu odpovídají i kulisy Jarmuschovy upírské lovestory: na jedné straně vybydlený a rozpadající se Detroit, na druhé straně žijící lidské mraveniště Tanger. Upír Adam (ve filmu Tom Hiddleston) je svým tisíciletým životem už dost unavený; uvažuje dokonce o sebevraždě. Naštěstí má Eve (Tilda Swinton); i když žijí odděleně, jejich láska a porozumění je tím, co dává jejich životům smysl. I když jsou závislí na pravidelné „dávce“, lidi („zombies“) už kvůli krvi nezabíjejí. Mají totiž své osvědčené zdroje: Adam úplatného lékaře z detroitské nemocnice, který se na jeho peníze jen třese, Eve starého upíra Marlowea, který na sklonku života žije v Tangeru jako ona. Christopher Marlowe (1564–1593), Shakespearův současník a umělecký rival, je podle mnohých skutečným autorem díla podepsaného jménem „Shakespeare“. Není to jen nějaká obskurní teorie, ale názor i mnohých renomovaných badatelů. Postavou chřadnoucího upíra Marlowa v podání Johna Hurta pak Jarmusch míří především na praktiky showbyznysu: na pravdě nezáleží, důležité jsou legendy, které vydělávají peníze. Show must go on!

Tvořivost je věčná (soundtrack)

Na samém konci filmu dvojice upírů odjíždí ze zdevastovaného Detroitu do marockého Tangeru s nadějí, že jim notně zestárlý Christopher Marlowe obstará potřebnou „dávku“ kvalitního zboží. Marlowe jim však před očima umírá a dvojice se s úděsným „absťákem“ potácí městem dál. Když je na tom Adam už opravdu zle, z nedalekého baru se začne linout hudba. Adam okamžitě rozpozná, že zpěvačka (Yasmin Hamdan) dává do hudby opravdu všechno. Když se ho Eve zeptá, zda bude Yasmin slavná, odvětí: „Raději ne, na to je příliš dobrá!“ I když to možná někomu zní naivně, Jarmusch jistě dobře ví, že praktiky hudebního průmyslu jsou dokonalým zabijákem tvořivosti! Yasminina emotivní píseň Hal je každopádně jedním z nejsvětlejších okamžiků Jarmuschova soundtracku, jenž je svérázným mixem „staré“ a „nové“ hudby. Zatímco „starou“ představují například Wanda Jackson nebo Charlie Feathers, tedy interpreti z Jarmuschova dětství, „novou“ hudbu především „ethno“ kapely Y.A.S., Kasbah Rockers nebo zmíněná Yasmine Hamdan. Objevují se tu však i Black Rebel Motorcycle Club nebo neopsychedelická kapela White Hills, jejíž protagonisté se svou vizáží překvapivě blíží vzhledu upírské filmové dvojice Adam – Eve. Není vyloučené, že byli dokonce předlohou Jarmuschových „hrdinů“.

Písničky ze soundtracku se ve filmu proplétají s převážně instrumentální hudbou, kterou pro Only Lovers Left Alive Jarmusch vytvořil společně s nizozemským loutnistou Jozefem van Wissemem a nahrál se seskupením Sqürl. Hudba byla vždy silnou stránkou Jarmuschových filmů, stačí si vzpomenout třeba na Mrtvého muže s neodolatelně vazbící kytarou Neila Younga! Score k Přežijí jen milenci je také plné syrových zvuků elektrické kytary, ale spíš než na Younga navazuje na dvě Jarmuschova nedávná alba – Concerning the Entrance into Eternity a Mystery of Heaven (obě 2012). Jarmusch s Wissemem si libují v potemnělé atmosféře a pomalém, valivém tempu skladeb. Svou hudbou navazují na postpunkové kapely, které v průběhu 80. let začaly experimentovat se zpětnou vazbou a hlukovými stěnami. Tomu odpovídá i postpunková vizáž protagonistů filmu (výše zmínění White Hills tuto inspiraci také nezapřou), především Jarmuschova a Wissemova hudebního alter ega – stárnoucího upíra Adama. I když z poslechu samotné nahrávky posluchač tak silný dojem nejspíš mít nebude, Adamovo „filmové“ nahrávání v analogovém studiu ponurého detroitského domu je nefalšovaným hudebním zážitkem.

Přežijí jen milenci jsou tedy kromě jiného i dokladem, že Jim Jarmusch je i ve svých šedesáti všestranně kreativní osobností; vedle Davida Lynche je dalším filmařem, který na „stará kolena“ vytváří originální, pozoruhodnou hudbu. Pokud člověk nezahořkne a nezůstane stát na místě, nikdy není pozdě!

předchozí článek Všechny články další článek