Dějiny filmové hudby: Badalamenti o Lynchovi

Obsáhlé Dějiny filmové hudby jsou v češtině první knihou svého druhu. Téměř šestisetstránková knížka Mervyna Cooka začíná – jak jinak – u němého filmu a končí u minimalismu, elektronické hudby a současného popu. Pokud někoho zajímá především současná hudba, najde tu vedle Johna Williamse podrobné pojednání o Preisnerovi, Nymanovi a dalších minimalistech, zmínku o Vangelisovi, Tangerine Dream a mnohých dalších. Knížka je dotažena téměř až do současnosti: objeví se tu ještě Clint Mansell, ale na Maxe Richtera již nedojde.

Pozoruhodné Dějiny filmové hudby (A History Of Film Music, 2008, česky 2011) před nedávnem vydala nakladatelství Casablanca a Nakladatelství Akademie múzických umění – náročný text přeložil David Petrů. Následující ukázka pochází ze závěrečné kapitoly Současnost: od Nového Hollywoodu k dnešku, z části, která se zabývá režiséry, kteří prosadili nový přístup k filmové hudbě – Martinem Scorsesem, Quentinem Tarantinem a Davidem Lynchem. Slovo má někdejší „dvorní“ skladatel hudby pro Lynchovy filmy Angelo Balalamenti:

Při práci na Lost Highway i na Mulholland Drive jsem Davidovi přinesl takový balík skladeb, kterým říkáme „palivo“. Prostě jdu do studia a tyhle desetiminutové až dvanáctiminutové kusy nahraju s orchestrem. Někdy do nich přidám i syntezátory. Snažím se variovat různé kombinace a potom takto vzniklé úseky vrstvit. Všechno se nahrává v pomalém tempu. Potom tyhle věci donesu Davidovi a on s tím hrubým materiálem začně experimentovat. Většina těch zvukových koláží, které slyšíte, pochází právě odtud. David z toho dokáže vytvořit vážně krásné věci.“ (s. 486–487)

Angelo Badalamenti s Lynchem spolupracoval na nezapomenutelném seriálu Twin Peaks, filmech Modrý samet, Zběsilost v srdci, Lost Highway a Příběh Alvina Straighta. Autor Dějin filmové hudby Mervyn Cooke popisuje práci Angela Badalamentiho slovy:

Na některých místech se Badalamentimu podařilo přesvědčivě převést Lynchovu posedlost zlem a zvráceností, jež se ukrývají pod povrchem nevinnosti, do náležitě dvojznačné hudební nálady, a režisér dal najevo, jak si této jeho schopnosti váží, například tím, že ve filmu Twin Peaks nechal v jedné scéně hudbu hrát tak hlasitě, že je dialog postav prakticky neslyšitelný a (alespoň v USA) musel být doprovázen titulky – což je velmi vzácný jev. (s. 486).

Autor knihy také zmiňuje Lynchovo přesvědčení, že „ta nejkrásnější tvůrčí oblast leží na hranici mezi zvukovými efekty a hudbou“. Pod to bych se s chutí podepsal.  

Všechny články další článek