20 000 dní na Zemi: film o člověku, který míří za světlem

Slovy hudebního publicisty Michala Pařízka lze výstižně charakterizovat film o Nicku Caveovi, který měl premiéru na letošním MFF v Karlových Varech a nyní přichází do kin. Film Iaina Forsytha a Janne Pollardové není pro každého: nejenže nezapadá do žádné zavedené žánrové škatulky, ale především proto, že vyžaduje určitý stupeň lidské vyzrálosti a nadhledu.  

20 000 dní na Zemi rozhodně není přímočarým dokumentem o hudební dráze australského bouřliváka, který sice vyšel z postpunkové hudební exploze, ale nikdy se nenechal svazovat žádnými konvencemi; stejně tak nejde o klasický hudební film, i když jeho velmi důležitou součástí jsou scény z nahrávání několika skladeb ze zatím posledního Caveova alba Push The Sky Away (2013). Iain Forsyth a Janne Pollardová s Cavem spolupracovali celých sedm let a díky tomu se k němu dostali opravdu blízko: vsadili na prostý a přímočarý způsob vyprávění s příchutí lyriky a obrazové krásy; zatímco důležitou roli ve filmu mají písně z Caveova posledního alba, jako hlavní hybný motiv jim slouží Caveova postupná proměna z feťáka a na sexu závislého alkoholika v muže, který je „čistý“, miluje svou ženu a děti. Jeho „očištění“, jímž postupně, doslova v několika dekádách, procházel, je tím, co celý film drží pohromadě. Cave patřil (a nepochybně patří) mezi senzitivní umělce, kteří mají temné stránky duše a vnitřní démony, s nimiž celý život bojují. Ne každému se jich však – po tak dlouhých letech na tvrdých drogách – povedlo zbavit a navíc, bez pošramocené schopnosti tvořit. Vzpomínáte si, jak obrovskou tvůrčí krizí procházel Neil Young, když přestal kouřit trávu?

Pokud se Caveova proměna stala ústředním motivem 20 000 dní na Zemi, pak především proto, že ji tvůrci filmu považují za něco až zázračného. Ovšem pro diváka, který si Cavea „navždy“ zařadil mezi bouřliváky s destruktivními a sebedestruktivními sklony, je zklidněný zpěvák nyní „na odpis“. „Takhle to dopadá, když přestanete brát herák moc brzo (za života). Stane se z Vás nesnesitelný kokot!“ píše jeden z méně vnímavých „recenzentů“ na ČSFD. Co je nesnesitelného na tom, když někdo otevřeně mluví o intimních věcech jako je láska k ženě, dětem, hudbě, nebo když někdo přitakává tvořivosti a prostým lidským radostem?

Caveova proměna byla opravdu dlouhá: první paprsky světla se v jeho tvorbě objevily na konci „temných“ 80. let na albu Tender Prey (1988). Často se říká, že mnohé opravdu pozoruhodné věci vznikají v kocovině, v podivně rozjitřeném stavu plném výčitek a vnitřního zmatku. Z těchto pocitů také vyrostla první Caveova „písničková“ deska The Good Son (1990) a nejspíš i jeho vůbec nejkomornější nahrávka The Boatman´s Call (1997). Na linii těchto dřívějších Caveových „písničkových“ alb navazuje aktuální Push The Sky Away, i když mnohé se s léty přece jen změnilo: dlouholetého Caveova parťáka Blixu Bargelda mezitím nahradil jiný hudební „hračička“ – Warren Ellis, což samozřejmě přineslo výraznou změnu zvuku. Ten je nyní křehčí a delikátnější než kdykoli dřív. Je to patrné nejen z loňského alba, ale především právě z 20 000 dní na Zemi, kde je do hudební „kuchyně“ Cave/Ellis vidět úplně přímo.  

Film Iaina Forsytha a Jane Polardové je obrazově vytříbeným uměleckým dílem, které sází na jedné straně na prostotu a přímočarost, na druhé si však ponechává určitý prostor pro výsostně umělecké prvky jako je nejednoznačnost, nedořečenost, smysl pro tajemství a určitou míru mystifikace. Je to film, který ve snesitelné míře hraje na city; snad jen dialogy s psychoterapeutem působí svou kožeností tak trochu jako z jiného světa. 24 hodin z života Nicka Cavea ve filmu 20 000 dní na Zemi je pro vnímavého diváka – a samozřejmě také posluchače – velmi hlubokým zážitkem. Nick Cave s tím, jak stárne, nepochybně míří za světlem. Protože je velmi vyhraněný a cílevědomý, nemusí to nutně znamenat umělecký pokles.

 

Nick Cave: 20 000 dní na Zemi. Režie Iain Forsyth a Jane Pollardová, Velká Británie 2014, 96 minut

předchozí článek Všechny články další článek