Leith nikdy nezemře
Irvinu Welshovi pomalu táhne šedesátka; v roce 1993, kdy debutoval svým prvním románem Trainspotting, mu bylo pětatřicet. Když si román, který vyšel česky nejprve v roce 1997 a poté v novém překladu v roce 2014, přečtete dnes, čtvrtstoletí po prvním originálním vydání, zjistíte, že vůbec nestárne. Drsný feťácký příběh z edinburského Leithu s nezapomenutelnou čtveřicí ústředních postav (Renton – Sifon – Spud – Begbie) Welsh svými dalšími romány již nepřekonal; i když se s menším či větším úspěchem pokoušel měnit téma i románovou optiku, nakonec se ke svým „antihrdinům“ vždy vrátil. Hádejte kdo je hlavní postavou jeho loňského, do češtiny zatím nepřeloženého
románu The Blade Artist ! Renta, Sifon, Spud nebo Begbič? No přece polepšený rváč Francis Begbie!
Dnes má Irvine Welsh na kontě jedenáct románů, čtyři knihy krátkých próz, několik scénářů a divadelních her. Zároveň patří k nejpřekládanějším britským autorům; jen do češtiny již bylo přeloženo deset jeho knih. Zatímco v 90. letech měl Welsh v Čechách statut kultovního autora z menšinového nakladatelství, dnes jeho knížky vycházejí v nových nebo revidovaných překladech v respektovaném nakladatelství. Můžeme se jen dohadovat, co to znamená: byl Welsh konečně doceněný anebo se již stal součástí středního proudu? Welsh každopádně patří k nejdrsnějším prozaikům dnešní doby. Nejenže ve většině svých knih mluví nejhrubším edinburským dialektem, ale je také programově nekorektní, nemá žádné zábrany a nezná žádná tabu. Jak je ale možné, že i když každá z jeho knih – a pro Trainspotting to platí především – obsahuje řadu nechutných sexuálních a násilnických scén, jsou jejich aktéři čtenáři víceméně sympatičtí? Jak je možné, že je někdo takový respektovaným prozaikem, který posbíral řadu dalších literárních cen a jeho Trainspotting deník Sunday Times svého času označil za to „nejlepší v britské literatuře za celou 
dekádu“? Odpověď je snadná: Welsh je samouk, který ze svých slabin udělal ctnosti. Není to žádný intelektuál a jako prozaik nikdy netoužil „dělat“ vysoké umění. Na rozdíl od autorů, kteří strávili mládí na prestižních školách, Welsh dostal skutečnou školu života na divoké periferii města. Je to však také skvělý pozorovatel života se schopností proniknout do myšlení dalších lidí, s bohatou představivostí, která mu pomáhá splétat a rozplétat příběhy, výrazným smyslem pro spravedlnost, silným sociálním cítěním a vyhraněným odporem k mocným tohoto světa. Ještě se divíte, že vnesl do zatuchlé anglické literatury čerstvý vítr?
I když Welsh ve svých prózách zužitkoval mnoho vlastních zážitků, nepatří mezi sebestředné autory, kteří se neustále pitvají sami v sobě. Přesto je v jeho knihách v podstatě všechno, co prožil: dětství v Leithu, mládí na sídlišti v Muirhouse, první sexuální zkušenosti, neodolatelné vábení alkoholu a drog, násilí na fotbalových stadionech, hospodské rvačky, hraní v punkových kapelách, rostoucí skepse a problémy se zákonem, předčasně ukončené studium, hraní po klubech jako DJ, dočasná práce na bytovém odboru i v IT sféře… To vše Welsh promítl do různých postav svých románů a povídek. I když nejvíc autobiografických rysů má jeho Mark Renton, své zážitky promítá i do jiných postav. Například své spisovatelské začátky svěřil v Pornu – závěrečné části leithské trilogie – plachému Danielu Murphymu alias Spudovi, který se pokouší skončit s heroinem tím, že začne psát. Protože Welsh má smysl pro humor i sebeironii, je z toho fraška. Spud skutečně omezí drogy i alkohol, vysedává v knihovně a z množství poznámek nakonec poslepuje rukopisnou Historii Leithu a pak ji se značným 
očekáváním pošle do nakladatelství. I když jeho úděsný text redakce ve vší slušnosti odmítne, Spud se nenechá odbýt. Ale kdo se ptá, moc se dozví: „…toto je špatně napsaná oslava nízké kultury a lidí, kteří v místním společenství nedosáhli ničeho, co by stálo za zmínku.“ – „A kdo jako rozhoduje vo tom…“ – „Promiňte, pane Murphy, vaše kniha nestojí za nic a budeme se muset rozloučit.“ Dokážu si představit, jak tu Welsh se škodolibostí popisuje své peripetie s vydáním Trainspottingu. Zatímco románový Spud hodí rukopis do krbu a jde do hospody, Welsh vytrvá a stane se skutečným kronikářem Leithu, města, které díky němu nikdy nezemře.
Intoxikace jako způsob života
„Je jedno, co bude s hospodářstvim, která zasraná vláda bude u koryta, my budeme furt chlastat a píchat si,“ provolá Renton, plný nádherného očekávání, natahuje do pístu temnou krev a pak nechá žíznivou žílu vysát lektvar… Citace z Heráků má podobu programového prohlášení generace, která se dobrovolně rozhoduje žít 
doslova a do písmene podle punkového hesla No future! I když začátek Heráků, v němž Renton líčí, jak se s otcem zúčastnil hornické stávky v Orgreave a dostal přitom pořádně obuškem, sice zdůrazňuje sociální podtext celého příběhu, Welsh rozhodně není autor sociálních románů. Jeho leithská trilogie, spojená nejen místem, kde se většina příběhů odehrává, ale hlavně čtveřicí ústředních postav, se skládá se tří knih: jako první vyšel Trainspotting (1993), po deseti letech jeho volné pokračování Porno (2002) a po další dekádě Heráci (2012), kniha, která Trainspottingu dějově předchází. Českého čtenáře navíc může mást fakt, že tu Trainspotting vyšel ve dvou podobách a Porno na nový překlad teprve čeká. S nesrovnalostmi, které z toho plynou (například jedna z ústředních postav Simon Williamson, z filmové podoby známý jako Sick Boy, je zároveň Šimon, Šoufek, Šoufl, ale hlavně Sifon!), si čtenář poradí. Horší je, že pokud sáhne po nedokonalém překladu, nezakusí ten pravý čtenářský požitek!
Zkusme si představit, že by celou trilogii přeložil stejný překladatel, pracoval na ní stejný redaktor a jako celek vyšla v jednom svazku. Knížka, která by začala Heráky (618 stran), pokračovala Trainspottingem (354 stran) a končila Pornem (657 stran), by dohromady měla 1629 stran a byla tak těžká, že by se nedala udržet v ruce. Čtenářský zážitek by to však rozhodně byl, zejména ve srovnání s jiným Welshovým pokusem o širokodechý román s 
názvem Lepidlo (2001), v němž romanopisec zachycuje generaci otců a synů v letech 1970–2002. Punk v tomto románu postupně vystřídá techno a heroin extáze, ale postavy už nejsou tak přesvědčivé jako dřív a román zejména ve střední části ztrácí dech. Česká verze navíc trpí nešťastným převodem nespisovných tvarů („Jen co se vdaji, nakynou.“) I relativní neúspěch Lepidla může být důvodem, proč Welsh po letech oprášil Heráky, kteří údajně vznikli už jako součást Trainspottingu. I když to autor výslovně nezmiňuje, původní rukopis musel projít důkladnými úpravami – vždyť na rozdíl od neučesaného Trainspottingu, který působí jako nezvladatelný příval epizod, bizarních situací a černočerného humoru, jsou Heráci pečlivě prokomponovaným, vyzrálým románem, v němž se autor snaží o detailnější psychologickou kresbu postav i o hlubší postižení motivů jejich postojů a jednání.
Leithská trilogie se odehrává v 80. a 90. letech minulého století; v Herácích je Rentonovi a spol. něco málo přes dvacet, v Pornu má celá partička za sebou nejen třicítku, ale také dlouhou závislost na heroinu, mnoho nepodařených vztahů, několik dětí, řadu mrtvých kamarádů, potyček se zákonem, někteří i vězení… Ale zatímco jedni se ve svých problémech topí víc a víc, jiní se snaží prokopat ven a dokonce se jim to daří! Právě v Herácích se Welsh snaží zpětně postihnout důvody, proč jeho „hrdinové“ našli takové zalíbení v heroinu. Hned na začátku líčí již zmíněnou násilím potlačenou hornickou stávku, která probudila nenávist k thatcherovské vládě; opakovaně také zmiňuje ubíjející nezaměstnanost. I když většina Welshových knih je prosáklá odporem k vládnoucímu establishmentu, sociální dramata to nejsou. Už v mottu k románu, v němž Melvill říká, že žádný myslící člověk není zcela osvobozen od projevů mravní zkaženosti, Welsh naznačuje, co jeho „hrdiny“ vede na šikmou plochu: tvrdí, že každý z nás má temnou stránku v duši a jde jen o to, do jaké míry se u něj projeví. Jsou tu však i další motivy – protiměšťácká rebelie, která jde ruku v ruce s generační vzpourou proti „usedlým“ a „poslušným“ rodičům, sklon k sebedestrukci a nakonec prostě a jednoduše slast, kterou alkohol a drogy přinášejí. Alkohol, tradičně považovaný za sociální lubrikant, který plachým a nesmělým lidem umožňuje navazovat vztahy, z Welshových hrdinů potřebuje především nešťastný Spud, z něhož si všichni tak rádi utahují: „Strašně rád by 
si zašoustal. Jeho problém spočíval v tom, že když je čistý nebo střízlivý, tak je moc nesmělý, a když se opije nebo zkouří, je zase moc našrot, než aby na ženy udělal dojem.“ Ovšem s heroinem je přece jen jiné než s alkoholem. Stačí říct ano, dát si první šlehu a už se vezeš: „Vem svůj nejlepší orgasmus, vynásob ten pocit dvaceti a pořád budeš na míle pozadu,“ říká Renton na začátku Trainspottingu o pocitu, který následuje po vpichu drogy do žíly. O pár stránek dál už má jasno: „Není nic, co bych miloval (kromě heráku), co bych nenáviděl (mimo sil, který mi bráněj, abych ho dostal), čeho bych se bál (kromě toho, že vyjdu naprázdno).“ Je v tom až po uši a na cestě dolů s sebou stáhne i starého kamaráda Tommyho, jehož to později stojí život. Není sám; hrozba AIDS visí jako temný mrak nad řadou Welshových postav.
Smích lynčujícího davu
Welshovy knihy jsou plné drog, sexu a násilí, ale také humorných scén a vtipných gagů. Welshův humor se s tím, jak autor stárne, postupně proměňuje. Týká se to samozřejmě i leithské trilogie: zatímco Trainspotting je prošpikovaný tím nejčernějším, hrubozrnným a fekálním humorem, Porno je psáno s ironickým nadhledem a jako celek působí spíš jako fraška. Vzpomeňme na scénu, v níž naše partička točí pornofilm, jedna z hereček ve vypjaté scéně uklouzne a natrhne partnerovi penis tak ošklivě, že mu ho lékaři v nemocnici tak tak zachrání před amputací! Lehkovážnou fraškou, jíž se Welsh pouští už na hodně mělkou vodu, je i první novela z knihy Extáze – Lorraine se vrací do Livingstonu; ovšem asi vůbec nejkomičtější epizodou z Welshových knih je kapitola z Heráků nazvaná Hnědé píchání, která začíná jako jeden s mnoha Sifonových šoufků. Když do Edinburghu přijíždí koncertovat stárnoucí zpěvačka Claudia Rosenbergová známá svou slabostí pro zajíčky, přemluví Sifon nešťastného Spuda, aby této šance využil, a dá mu přitom „zaručenou“ radu: Claudia Rosenbergová nade vše miluje anální sex! Výsledkem je, že Spud před rozzuřenou zpěvačkou prchá z hotelového pokoje nahý až na ulici. 
Sifon, který je nejen podle Rentona „vevnitř pěkně zasranej“, se v ponižování ostatních přímo vyžívá. Když Renton na jednom večírku předčasně zvadne, vymočí se mu do piva. Renton se probudí, napije se a prohlásí: „To je teda humus, to pivo. Jako by totálně zvětralo. Chutná jak ňáký chcanky.“ Zatímco tuto epizodu Welsh přechází jako běžný „chlapský“ fórek, když Sifon před celou hospodou znemožní barmanku Terry a dožene ji až k slzám, Renton se již nebaví, protože kolem sebe slyší „smích lynčujícího davu“. Záliba v zesměšňování a ponižování druhých jako kompenzace vlastní malosti a bezvýchodnosti prochází Welshovými knihami jako červená niť a vrcholí otřesnou scénou opakovaného hromadného znásilnění v románu Noční můra s čápem Marabu. V něm Welsh jednak vyslovuje pochybnosti o britské justici, ale hlavně rozebírá otázky viny a špatného svědomí, jež doženou protagonistu prózy Roye Stranga až k pokusu o sebevraždu. Strang je další typickou welshovskou postavou: v dětství zneužívaný kluk ze sídliště, který se v dospělosti marně snaží vymanit z ubíjejícího prostředí rodného města a násilnické party starých kamarádů. Výsledkem je, že se namočí do něčeho tak hrozného, že už to není schopen psychicky zvládnout. V tom se podobá dvojici navenek cynických kamarádů z novely Chytrák z Welshovy knihy Acid House, kteří v opilosti zabijí slepého kamaráda (Slepejše), a i když se potom navzájem ubezpečují, že si to ten „zmrd“ zasloužil, oba se uvnitř doslova užírají pocitem viny.
Vítězové a poražení
Při čtení Trainspottingu čtenáři připadá, že se všichni aktéři dobrovolně valí rovnou do pekla a říká si: žádní vítězové, jen poražení. Ovšem pozor, opak je pravdou! Drogový asistent Tom už na konci Heráků o Rentonovi říká: „Na závislost je moc inteligentní a vynalézavý. Hrát si na sráče ho jednou začne nudit.“ A opravdu, zatímco na konci Trainspottingu Renton bere tašku plnou peněz jako výzvu k tomu, aby začal nový život, v Pornu už je spolumajitelem amsterodamského hudebního klubu, změnil životosprávu, chodí do posilovny a jeho programová sebedestrukce už je dávno minulostí. Čtveřice Welshových ústředních postav je v leithské trilogii v dokonalé rovnováze. Na jedné straně vnímavý Renton se zázemím milující rodiny („Tyhle dvě starý paka jsou fajn, o tom
žádná. Po pravdě řečeno, já ty mizery kurva miluju,“ říká o nich ve slabé chvilce) i studijními ambicemi oproti intrikánskému Sifonovi, jehož životním programem je doslova vyjebat s celým světem; na druhé násilnický psychopat Begbie, který bere spravedlnost zásadně do vlastních rukou, oproti plachému a váhavému Spudovi, který by chtěl žít normálně, ale schází mu k tomu sebevědomí i silná vůle. Postavy z dalších Welshových románů se většinou někomu z této důvěrně známé čtveřice podobají; Sifon dokonce prochází Welshovými knihami jako prototyp bezpáteřního intrikána, který s rozkoší ostatním komplikuje nebo přímo ničí život. Například policista Bruce Robertson, postava z Welshova vynikajícího románu Špína, je snůškou snad všech negativních lidských vlastností. Je to zhýralý alkoholik, feťák závislý na sexu, cynický intrikán, který s potměšilou radostí likviduje lidi ve svém okolí, rasista, násilník a nakonec i vrah… Dokonalý kříženec Sifona s Begbiem! Sifonovi se v mnoha ohledech podobá i opilec a nenapravitelný sukničkář z románu Postelová tajemství mistrů kuchařů Danny Skinner,
jehož autor dovede až k zasloužilému, trpkému konci. Ještě horší konec však čeká hrdinu Welshovy povídky Záležitost mužstva Granton Star, která vyšla v již zmíněné sbírce povídek Acid House. Bob Coyle, nešťastník podobný Spudovi, během jednoho dne přijde o bydlení, práci, holku, kamarády a k tomu všemu ještě má záznam v rejstříku trestů! „Seš línej, apatickej, lajdáckej pičus,“ říká mu Bůh a za trest ho promění v masařku. Kafkovsky proměněný Bob se sice může mstít těm, kteří mu ukřivdili, ale moc si to neužije – ještě týž den ho zabije vlastní matka, když ji vyruší při sexuálních orgiích. Posledně jmenované knihy jsou i dokladem Welshovy snahy rozšířit svůj spisovatelský rejstřík o prvky z oblasti sci-fi. Není to však jediná změna. Welshovy romány jsou čím dál tím odlehčenější; nekompromisní přímočarost a dravost Trainspottingu postupem doby vystřídala autorova nová záliba v umném zaplétání místy až dojemných příběhů. To platí nejen pro zmíněná Postelová tajemství mistrů kuchařů, ale i pro zatím poslední česky vydaný Welshův román Sexuální životy siamských dvojčat.
Láska do tebe napumpuje víc chemie než drogy
Jedna věc je jistá: obdivovaný i proklínaný Irvine Welsh to má v hlavě srovnané mnohem víc než se může povrchnímu čtenáři jeho drsných próz zdát. Pozorný čtenář, který nejde jen po ději, ale dokáže též číst mezi řádky, brzy pozná, že autor krutých a velmi obscénních příběhů nejen straní dobru a spravedlnosti, ale i srdce má na správném místě. Vždyť nejen Renton a Spud, ale i například LLoyd z Welshovy Extáze touží po blízkém člověku, po opravdové lásce. „A myslim, že by bylo fak skvělý mít ženskou… kterou bych miloval, víšjak…ne jako na šukání, teda ne jenom na šukání… ale kerou bych miloval, protože takňák se mi chce každýho milovat, ale ne jako se sexem,“ říká k tomu svým charakteristicky kostrbatým způsobem Spud. Caveův románový Zajda Munro, který by se ve welshovském světě určitě neztratil, těsně před smrtí říká: „Svět je místo, kde není lehký být dobrej člověk.“ Welsh však dobře ví, že láska je jednou z věcí, která nám v tom může hodně pomoci. „Láska do tebe napumpuje víc chemie než drogy,“ říká jeden z protagonistů filmu Extáze, natočeného na vybrané motivy z Welshových knih. Věřte mu: určitě dobře ví, o čem mluví!
(Text vznikl pro časopis Full Moon, vyšel v čísle 69, 1/2017)
Česky vydané knihy Irvina Welshe
Trainspotting (1997, 2014)
Acid House (1999)
Špína (2001, 2015)
Extáze, Tři povídky o chemické lásce (2001)
Lepidlo, Od punku k technu…od speedu k extázi (2003)
Noční můry s čápem Marabu (2003)
Porno (2004)