Vzpomínky na zemřelého, který stále žije

Próza Zrání (Summertime, 2009), která se před časem dostala k českému čtenáři v překladu Blanky Petákové, je v kontextu díla nositele Nobelovy ceny Johna Maxwella Coetzeeho mimořádně originálním „kouskem“. I v kontextu současné překladové prózy ji lze označit za pozoruhodný formální experiment. Není však samoúčelný, právě naopak: jen málokterá z Coetzeeových knih je tak myšlenkově nabitá a noří se tak hluboko do psychologie hlavní postavy.

Původem jihoafrický spisovatel John Maxwell Coetzee (1940) vychází v českých překladech již od roku 1988, kdy v překladu Pavla Dominika vyšel ceněný román Život a doba Michaela K. Prize. V posledních letech Coetzeeho českému čtenáři vytrvale představuje nakladatelství Metafora. Zráním Coetzee završuje svou autobiografickou trilogii: v předchozích svazcích Chlapectví (Boyhood: Scenes from Provincial Life, č. 2007) a Mládí (Youth: Scenes from Provincial Life II., č. 2007) se vrací ke svému dětství a mládí. Chlapectví je obrazem palčivého dospívání na periferii Kapského Města, Mládí se soustředí na první měsíce a roky v Anglii po osamostatnění od rodiny; oba romány mají společnou formu (strohé a nelítostné vyprávění ve třetí osobě) a v podstatě i téma (život v „nepřátelském“ světě, „třeskutou“ osamělost a pramalý dostatek porozumění). Zrání ve všech směrech z vytyčené linie vybočuje: úplně popírá formu předchozích svazků tím, že lineární vyprávění soustavně relativizuje a drobí. Jako by Coetzee cítil, že na „seriózní“ autobiografii je před sedmdesátkou ještě příliš brzy, jako by mu z vrozené skromnosti bylo trapné „vychvalovat“ sama sebe. Nechává tedy raději sám sebe zemřít a úkolem napsat vlastní biografii pověřuje fiktivního mladého anglického publicistu Vincenta.

Ovšem ani Vincentovi Coetzee nenechává úplně volné ruce. Jednak jeho „sběr“ materiálu rámuje ještě deníkovými zápisky (Zápisky z let 1972-75, Nedatované zápisky), v nichž stroze popisuje Johnovo soužití s vlastním otcem, jednak využívá nezkušenosti mladého publicisty, který –  namísto aby hledal u zpovídaných lidí především pravdu – příběhu podléhá, výpovědi upravuje podle svého a volně fabuluje. To sice do textu vnáší napětí, ale skutečný obraz zemřelého Johna Maxwella Coetzeeho se tím ještě více relativizuje. Vincent postupně navštíví čtyři ženy a jednoho muže, kteří Johna dobře znali nebo s ním přišli do styku. Teprve podrobným srovnáním jejich výpovědí se čtenář dobere výsledného obrazu spisovatelovy osobnosti.

Nahlížení na ústřední postavu románu z různých úhlů není v literatuře ničím novým. Český čtenář si určitě vzpomene alespoň na poslední prózu Karla Čapka Život a dílo skladatele Foltýna; Coetzeeho skládanka je samozřejmě mnohem modernější, mnohovrstevnatější. „Coetzeeho Coetzee“ má v sobě tíseň, odcizení a váhavost intelektuála moderní doby, navíc se pohybuje v dusném prostředí měnící se jihoafrické společnosti. Protože je to nepraktický introvert, který se nedokáže odvázat, nemají ho rády ženy: Julia mu nerozumí a připadá jí ošuntělý a nezajímavý, Margot, která ho zná z dětství, pro něj má sice slabost, ale trošku jím i pohrdá. Tanečnici Adrianě je jako slabošský typ úplně odporný, kolegyni ze školy Sophii připadá příliš chladný. Alespoň kolega z univerzity v Kapském městě Martin pro Coetzeeho najde vlídné slovo; neopomene však mezi řečí poznamenat, že byl vždycky povrchní a sucharsky rezervovaný.

Otázkou je, zda je namístě český název knihy Zrání (v originálu Summertime); ústřední postava totiž v podstatě postrádá jakoukoli dynamiku svého vývoje. Když porovnáme výpovědi pěti „očitých svědků“, dojdeme k závěru, že John byl po třicítce sice komplikovanou, ale v podstatě hotovou osobností – navenek se všem jevil velmi podobně. Vývojem pak prochází jen Johnův vztah s otcem. Velmi chladný vzájemný respekt se mění ve chvíli, kdy otec onemocní zhoubnou nemocí. V tuto chvíli je John postaven před jednoznačné morální dilema: stát se nemilovanému otci ošetřovatelem anebo ho prostě opustit. Nebyl by to samozřejmě spisovatel formátu J. M. Coetzeeho, kdyby zvolil jednoznačné a očekávané řešení.

Zrání Johna Maxwella Coetzeeho je důmyslně vystavěnou mystifikační prózou. Autor v  ní  nechává za sebe mluvit jiné, přičemž se suchým humorem a sebeironií zdůrazňuje své negativní stránky. Z tohoto úhlu pohledu má próza očistný, autoterapický smysl. Pro Coetzeeho má mnohem větší smysl vyrovnat se s životními traumaty a neúspěchy tím, že je přímočaře a detailně popíše, než aby se chlubil svými úspěchy a cenami. Proto také vzpomínky hned tří zpovídaných žen (Julia, Margot, Adriana) obsahují palčivé a trapné finále. Paradoxně ve chvíli, kdy se John trochu odváže a rozhodne se udělat něco neočekávaného, přichází o Julii, která mu byla v té době velmi blízká. Rozhodne se totiž, že se budou milovat na hudbu Schubertova smyčcového kvinteta, ale neuvědomí si, že je jeho partnerka úplně jinak naladěná: „Nevím, jestli si vybavíte tu pomalou pasáž – je tam dlouhé houslové sólo s doprovodem violy. Cítila jsem, že se mě John snaží držet v jejich tempu. V tu chvíli mi to celé připadalo vynucené a absurdní. John to nějak pochopil a sykl na mě: „Nemysli na nic! Vnímej hudbu! “ … Nesnáším, když mi někdo říká, co mám cítit. Odtáhla jsem se a jeho malý erotický experiment se rázem zhroutil.“ (s. 68)

Jak už bylo řečeno, po formální stránce je Zrání rafinovaným experimentem. To, že Coetzee o sobě nevypráví stroze jako v předchozích dílech trilogie, ale dal slovo lidem, k nimž měl v životě blízko, dodalo jeho próze napětí i hravost. Čtenář je neustále znejisťován, protože přesně neví, co je pravda a co ne; netuší, co si zpovídaní lidé přimysleli ani co „vyfabuloval“ publicista Vincent. Korunu všemu Coetzee ovšem nasazuje tím, že o sobě „rouhačsky“ vypravuje jako o mrtvém. Díky tomu všemu je Zrání veskrze moderní a znepokojivou prózou.

Všechny články další článek