Vzestup a pád punku v románech Jaroslava Rudiše

Románu Nebe pod Berlínem, za který dostal Jaroslav Rudiš po vydání v roce 2002 hned několik cen, je již deset let. Pokud nepočítáme komiksovou trilogii Alois Nebel, Rudiš od té doby vydal další tři romány. Poslední z nich, Konec punku v Helsinkách, je sofistikovanější obdobou Nebe pod Berlínem: ani tady nechybí motivy generačního protestu, touha po svobodě a sebevyjádření prostřednictvím nekompromisní, přímočaré hudby. 

Když v roce 2002 Nebe pod Berlínem vyšlo, dostalo Cenu Jiřího Ortena. V následujícím roce bylo hned dvakrát nominováno v soutěži Magnesia Litera. Samozřejmě právem, vždyť v české literatuře opravdu není mnoho autorů, kteří mají tak nezaměnitelnou zkušenost z cizí země a tak vyhraněný názor na život. Rudiš, který příležitostně vystupuje se skupinami U-Bahn a The Bombers, v obou románech zužitkoval i své muzikantské prožitky –  protagonisté obou románů zakládají punkové kapely a pokouší se s nimi prorazit do hudebního povědomí. Hledají však také lásku: zatímco učitel Bém z Nebe pod Berlínem ji snadno nachází a později i ztrácí, Ole z Konce punku v Helsinkách „je rád, že už ho holky nezajímají. Že po letech váhání, pokusů a omylů dospěl k tomuhle zásadnímu rozhodnutí, k nejzásadnějšímu ze všech rozhodnutí vůbec, že ho holky zajímat nebudou, protože si nechce komplikovat život, protože se prostě cítí nejlíp sám.“ (Konec, s. 16). Ole si toto marleyovské „no woman, no cry“ samozřejmě jen namlouvá a ve skrytu duše se samotou trápí. Rudiš na těchto postavách výstižným způsobem postihl, jak s přibývajícím věkem přibývá životní skepse. Stačí deset let – Bémovi je v románu sotva třicet, Olemu už přes čtyřicet – a všechno je úplně jinak.

I když oba Rudišovy romány jsou si v mnoha ohledech podobné, zároveň jsou velmi rozdílné. Zatímco Nebe pod Berlínem je textem spontánním, který ze sebe autor podle všeho vychrlil v okamžiku šťastného tvůrčího vzepětí, Konec punku v Helsinkách je románem dopředu promyšleným a pečlivě komponovaným. Oproti Nebi pod Berlínem, které má jedinou hlavní dějovou linii (hraní, hraní a zase hraní) obalenou řadou originálních „berlínských“ historek, má Konec punku v Helsinkách dvě hlavní linie - „německou“ a „českou“. Ty jsou zpočátku paralelní, ale čtenář již dopředu tuší, že se protnou a propletou; neunikne mu ani to, že „česká“ linie nemilosrdně spěje k tragickému konci.

Konec punku v Helsinkách na rozdíl od svého předchůdce již není spontánní a mladistvě rozjívený text, ale román, který se pokouší o hlubší psychologický ponor do postav i o postižení dobových souvislostí. Tragické vyústění cesty na plzeňský koncert Die Toten Hosen v roce 1987 je z tohoto hlediska působivým odsudkem bývalého režimu s jeho „železnou oponou“, úředními zákazy a neustálou represí. Konec punku v Helsinkách je román formálně dokonalejší, ale ve vyznění také mnohem skeptičtější a bezvýchodnější. Zatímco v Nebi pod Berlínem je základním pocitem činorodá radost ze života, v druhém převládá skepse a pocit zmaru. Z tohoto hlediska je Ole prototypem „ztracence“, kterému se v životě všechno hroutí: všechny dosavadní vztahy, perspektivní kapela a nakonec i jeho nekonformní bar „Helsinky“, který se stane trnem v oku magistrátních úředníků.  

Propracovanější a vážnější Konec punku v Helsinkách na rozdíl od spontánního Nebe pod Berlínem však v některých místech ztrácí dech. Rudiš v něm již nechrlí bizarní historky a zároveň tlumí svou dříve nespoutanou obraznost. Už tu nenajdete osobitá přirovnání typu „trvá to dvacet minut, pak se vlak zasune pod zem jako tužka do penálu, jako rakev do krematoria“ (Nebe, s. 110), natož ironické komentáře jako: „Obě auta [škodovka a trabant, pozn. JZ] měla podobnou minulost, obě pocházela z jedné a – jak náš zeměpisář mlel furt dokola – lepší části světa. Zeměpisář asi necítil, že naše lepší polovina hnije, že se jí rozevírají vlastní půlky a lidský průjem se valí přes proražené maďarské hranice do Rakouska. Mluvili o tom dokonce v našem rádiu. (Nebe, s. 79). Změna autorské optiky je daná stárnutím Rudišových hrdinů; ti nejenže zestárli, ale život je už dost potloukl na to, aby ztratili svůj dřívější smysl pro humor.

Rudišovy romány je možno považovat i za umělecký obraz vzestupu a pádu punku. Nikoli punkrocku jako hudebního stylu, ale punku v širším významu – jako rebelie a protestu proti měšťáctví a kultu peněz, který vyznává starší generace. Rudišovi romanticko-anarchističtí hrdinové svůj boj samozřejmě nemohou vyhrát. Právě naopak, prohrávají na celé čáře. Zároveň sice opožděně, ale přece jen dospívají a přestávají vidět svět černobíle. Je to nakonec taková ostuda, když ustoupí ze svých dříve nekompromisních pozic? Možná ani ne – třeba snáz najdou lásku…

 

Jaroslav Rudiš, Nebe pod Berlínem, Labyrint, Praha 2012 (3. vydání – nový dotisk)

Jaroslav Rudiš, Konec punku v Helsinkách, Labyrint, Praha 2010

předchozí článek Všechny články další článek