V hrudi pták, nebýt klece žeber (poezie Jaroslava Žily)

Ohlédnutí za poezií ostravského básníka a prozaika Jaroslava Žily, jehož život i dílo se v dubnu letošního roku uzavřely. Žila vzešel ze stejného „literárního vrhu“ jako výrazně známější Jan Balabán: byli to nejen spolužáci ze střední a vysoké školy, ale i dlouholetí přátelé z ostravských hospod a nakonec i umělečtí rivalové. Jaroslav Žila má na svém kontě čtyři básnické sbírky: Drápy kamenů (1994), Nejstarší žena ve vsi (2000), Tereza a jiné texty (2003) a V hrudi pták (2010). Jeho v dobrém slova smyslu „krajová“ poezie se napájí ze dvou zdrojů – z nejosobnějších zážitků a z příběhů z beskydských horských osad, odkud autor pochází. Žilova lyrika je – snad jen s výjimkou sbírky Tereza a jiné texty, která obsahuje i rozsáhlejší, epičtější texty – úsporná a málomluvná. Snaha o úsporný výraz prochází všemi jeho sbírkami od prvotiny Drápy kamenů, jejíž motto zní: „Ať slova / ponechají čistým / papír na který píšu…, až po jeho poslední sbírku V Hrudi pták, kde píše: „Holí jsem vepsal/ do sněhu báseň, / do prachového sněhu / a díval se / jak ji čte vítr.“ V poslední sbírce Žila skutečně váží každé slovo, všechna nadbytečná škrtá a dostává se až na samou dřeň. Veršů v jeho básních ubývá, až své pocity dokáže vyjádřit lapidárním troj- anebo ještě lépe dvojverším jako v titulní básni, která zachycuje jeho vnitřní žár: „V hrudi pták / nebýt klece žeber.“

Poezie Jaroslava Žily není však jen křehce lyrická. Její druhý pól dobře vystihují verše z prvotiny Drápy kamenů: „Tato slova píšu tesařskou tužkou / nemám jinou ve svém dřevěném domě / bolí mě z toho ruce.“ Tyto verše, jež zachycují jeho vnitřní tvůrčí sváry a zároveň vyjadřují i druhou, nelítostně přímočarou stránku jeho poezie, byly v autorově druhé sbírce Nejstarší žena ve vsi ořezány až na již zmíněnou dřeň: „Slova píšu tesařskou tužkou / nemám jinou ve svém domě / bolí mě z toho ruce.“ Drsnější stránku Žilovy poezie tvoří příběhy, které básník slyšel od svých horalských předků anebo je odposlechl v místních hospodách. To je ta stránka Žilovy poezie, o níž jiný ostravský básník Ivan Motýl napsal, že vyjadřuje „kolizi karpatské pýchy s otevřeným srdcem“ a dodal, že „…básník vyslovuje, co se v kraji jinak schovává za sveřepé mlčení, maximálně za ránu pěstí“.

Břicho jako buben

A natekly mu nohy.

Sotva dojde k doktorovi,

Zeptají se: Chcete to slyšet natvrdo?

Přikývne a tak se doví,

Že vlastně nemá játra.

(ze sbírky V hrudi pták, s. 11)

Drsné beskydské příběhy se v Žilových sbírkách střídají s lyrickými miniaturami. Za pozornost určitě stojí i Žilova milostná poezie, v níž autor také příkladně šetří slovy. Ve sbírce Nejstarší žena ze vsi ve dvou trojverších pozoruhodným způsobem zachycuje jeden ze svých milostných vztahů, který začal vášní („Oddechuješ / v pupku jezírko potu / ale já mám rybí hlavu“), ale skončil deziluzí („Pryč jsou dny / jejichž tečkou / byl tvůj pupek“).

Poslední sbírka Jaroslava Žily V hrudi pták vyšla v roce 2010; v následujícím desetiletí se už autor poezii příliš nevěnoval, odklonil se k próze, která mu, jak sám řekl, dala „mnohem víc zabrat“. Výsledkem jeho několikaletého snažení je povídková sbírka Nikdo tady není, která vyšla několik měsíců před jeho smrtí. I když autor dlouhá léta žil v Ostravě, jeho syrové, málomluvné příběhy jsou snad ještě víc spjaté s jeho rodným krajem než jeho poezie. Právě sem, do horských oblastí Beskyd, umisťuje komorní dramata rázovitých, samorostlých postav, které se bouří proti konvencím a zavedeným pořádkům. Zatímco některé z povídek se vracejí až o sto let zpátky a líčí příběhy Žilových předků, jiné jsou zcela současné. Z uzavřeného díla Jaroslava Žily za zmínku určitě stojí i podíl na fotografické publikaci Ostrava – obležené město, v níž svými verši doprovodil znamenité fotografie Viktora Koláře. Kniha, kterou ostravský magistrát původně zamýšlel jako reprezentativní fotografickou publikaci, se díky tvrdohlavosti obou tvůrců stala svébytnou uměleckou výpovědí, v níž není místo pro okázalost a sentiment.

Básnické sbírky:

Jaroslav Žila, Drápy kamenů, Sfinga, Ostrava 1994, 56 stran

Jaroslav Žila, Nejstarší žen ve vsi, Host, Brno 2000, 46 stran

Jaroslav Žila, Tereza a jiné texty, Votobia, Olomouc 2003, 64 stran

Jaroslav Žila, V hrudi pták, Host, Brno 2010, 72 stran

Sbírka povídek:

Jaroslav Žila, Nikdo tady není, Protimluv, Ostrava 2016, 94 stran

předchozí článek Všechny články