Tohle je o lásce. O globálních klimatických změnách. Atd.

Pokud si myslíte, že vás v české literatuře už nemůže nic překvapit, jste na omylu. Zázraky se dějí a Pánkova Láska v době globálních klimatických změn je jedním z nich. Pouhých sto padesát stran autorovi stačí k tomu, aby načrtl výstižný portrét dnešního světa, vysmál se vyznavačům jednoduchých pravd, postihl šířící se nesvobodu a ještě k tomu napsal křehký milostný příběh, který vzápětí zmizí jako pára nad hrncem. Byl to sen, přelud, fata morgána anebo se opravdu odehrál? Záleží na tom? I když milostný příběh z Lásky v době globálních klimatických změn může svou prchavostí vzdáleně připomenout Murakamiho Na jih od hranic, na západ od slunce, stylem má Pánek blíž k břitkým autorům jako je Thomas Bernhard nebo Jean-Philippe Toussaint. Jeho největší předností je schopnost přesně pojmenovat lidskou hloupost, nesnášenlivost a myšlenkové stereotypy, které se společností šíří jako nákaza.

Josef Pánek (1966) debutoval před pěti lety knihou povídek Kopáč opálů, v jejímž středu už je autobiografická postava člověka-světoběžníka. Pánek není spisovatel z povolání, ale vědec, který se zabývá molekulární genetikou. Vystudoval v Čechách, ale potom žil dva roky v Norsku a sedm let v Austrálii. Nadhled, který se dá získat jen cestováním a pobytem v zahraničí, z jeho nové knihy přímo čiší: vypravěč knihy Tomáš není žádný turista, který „bere“ rozumy z wikipedie a chce se chlubit selfíčky z cest na sociálních sítích, ale vědec, který po světě cestuje za prací a poznáním. Tak se také dostává na vědeckou konferenci v indickém Bangalore, velkoměstě, kde vidí „ohně hořící na asfaltu, kusy krvavého masa, krávy v ulicích, potok obehnaný 5m plotem s převisem, plný odpadu, splašek, sraček, kostí, hnijících zdechlin a záplavu barabizen z hadrů, kusu plechů a ojetých pneumatik“, v nichž žijí lidé, kteří jsou podle průzkumů těmi nejšťastnějšími na světě. Kdo někdy navštívil nějaké indické velkoměsto, dobře ví, že jeho popis je naprosto výstižný.

I když Láska v době globálních klimatických změn není cestopis ani reportáž, ale novela na pomezí románu, čtenář brzy zjistí, že odstup autora od vypravěče prózy je opravdu minimální. V Pánkově velmi osobním textu se proto odráží většina autorova dosavadního života – od dobrodružné studentské cesty stopem okolo Islandu přes pracovní pobyt v Norsku a Austrálii, rozpad manželství až po mrazivé postřehy ze současného českého vědeckého života, v němž bují byrokracie a sílí nekompetentnost vedení. Prim v knize samozřejmě hrají výstižné postřehy z pobytu v Indii se všemi paradoxy této obrovské přelidněné země, která se před sedmdesáti lety sice zbavila britské koloniální nadvlády i vládnoucích mahárádžů, ale ani jako jeden z „asijských tygrů“ se nedokázala zbavit svazujícího kastovního systému, kvůli němuž každý, kdo se nenarodil ve správné konstelaci, touží ze země utéci. Kolegové z akademických kruhů Tomáše na cestu „vybavili“ mnoha předsudky – třeba tvrzením, že „černý ženský jsou špinavý a smrdí“. Tato věta se v Pánkově záměrně hrkavém, přerývaném způsobu vyprávění často opakuje, až se stává neodbytnou obsesí. Rasistický předsudek je v textu několikrát vyvrácený – a nejen faktem, že Evropan v Indii zapáchá mnohem víc než Ind, protože se v tom úděsném horku víc potí. Třináctiletá dívka v sárí, kterou Tomášovi na tržnici rodiče nabízejí ke „zprznění“ s prosbou, aby ji potom odvezl do Evropy, je čistá a voňavá stejně jako jedna z indických účastnic vědecké konference, s níž se Tomáš velmi rychle sblíží. Snový milostný příběh, který trvá jen jednu jedinou noc a už se nebude opakovat, je jednoznačným vrcholem knihy. „Objímáte ji, černou ženskou ve sněhobílé posteli, v životě jste to neviděl… a ucítíte její vůni, počkej, řeknete, protože ještě nikdy jste necítil ženskou tak vonět, vtisknete nos do jejích vlasů a na její krk…“ Aby nedošlo k omylu, Pánkova kniha je výrazně protirasistická, ale ve vztahu k migraci je spíše rezervovaná. Není divu, vždyť autor dobře ví, že jeho samého v cizích zemích vítali jen proto, že mnoho let usilovně studoval a měl tak co nabídnout.

 „Nejsem spisovatel, nechci být spisovatel, doufám, že ze mě ani nikdy nebude,“ tvrdí Pánek a z jeho slov je zřejmé, že opravdu nechce zabřednout do českého „literárního provozu“. To je určitě dobře, protože tvorba z povinnosti velmi často bývá hrobem veškerého umění.

 

Josef Pánek, Láska v době globálních klimatických změn, Argo 2017, 160 stran

předchozí článek Všechny články