Svoboda, to bude veselo a krásně

Je jim sotva pětadvacet a stojí na hranici života a smrti. Vojín Stěpan Deljankin, řidič Michal Trnka a malíř Ivan Kantner bojují nejen s dějinami, ale i sami se sebou, s pochybnostmi o  smyslu vlastního života. Když proti Michalu Trnkovi, který se za normalizace pokouší násilím dostat za železnou oponu, stojí mladý pohraničník, Michal se v duchu ptá: „Jak se to stalo, že nejsem na jeho místě? Kdy se to rozhodlo? Může stačit nějaká malá věc, aby se přehodila výhybka mezi tím, kdo hranice stráží, a tím, kdo je zkouší překročit v uneseném autobuse?“ Právě tyto „výhybky“ v našich životech, důsledky špatných rozhodnutí, vzdoru a neochoty splynout s davem zkoumá ve svém novém románu Ondřej Štindl.

V románu K hranici Štindl až marnotratně plýtvá látkou, která by grafomanovi postačila k napsání nejméně čtyř románů: první by se odehrával za květnové pražské revoluce, druhý za tuhé normalizace, ve třetím by kulisou k příběhu osobní krize byla sametová revoluce a čtvrtý by byl výhledem do neklidné blízké budoucnosti… Štindlovy čtyři příběhy, umně propojené nejen postavami, které neodvratně spějí ke svému konci, ale i ženami jejich života, Prahou v okolí Nuselského mostu i řadou dalších motivů, by samostatně nefungovaly. Zkuste si přečíst pět románů obsažených v Bolañově monumentální knize 2666 samostatně, třeba s ročním odstupem, a pak jedním dechem: zjistíte, že jsou to úplně jiné knihy. Ovšem na rozdíl od Bolaña, který své knihy původně opravdu zamýšlel vydat samostatně, měl Štindl nejspíš jasno od počátku: jeho román bude v ostrých, místy až filmových střizích zachycovat různé podoby senzitivního člověka, který se – aniž o to nějak důrazně usiluje – dostává do fatálního střetu se společností.

Tragická životní cesta Stěpana Deljankina začíná na Dálném východě a končí na dně Vltavy pod Čechovým mostem. Obyčejný venkovský kluk s indiánskými rysy a snědou pletí se na studia v Moskvě dostává právě ve chvíli, kdy Němci napadnou tehdejší Sovětský svaz. Stěpan hned při prvním střetu s Němci upadne do zajetí, několik dalších let je vláčen zajateckými tábory; jeho jedinou snahou je „přežít“. S vlastí, která ho jako německého zajatce odvrhla, se definitivně rozchází, přechází k Vlasovcům a s jejich armádou se zúčastní osvobození Prahy. I když neohroženě bojuje a před jistou smrtí zachrání těhotnou Elišku Dubskou, nemá šanci, protože doba už má jiné hrdiny.

Michal Trnka v sobě od dětství pociťuje neklid, vzdor a touhu po svobodě. Vzpírá se otci, který se velmi brzy po invazi ruských vojsk v roce 1968 rozhoduje „jít s dobou“. Zatímco formujícím zážitkem jsou pro Michala rány policejním obuškem při prvním výročí ruské okupace, spouštěčem „osobního odboje“ je hospodské ponížení ze strany opilých milicionářů. Michal, který se těsně předtím přidal k partě zlodějů a násilníků, postupně směruje k politicky motivovaným akcím. Pak už není cesta zpátky… V této dějové linii Štindl využívá skutečný příběh bratranců Barešových, kteří v květnu 1978 unesli autobus s gymnazisty a pokusili se s ním dostat přes hraniční přechod Pomezí. Pokud se v první části románu Štindl zabýval relativitou pojmů jako je vlastenec a zrádce, v druhé se zabývá ne úplně zřetelnou hranicí mezi hrdinstvím a agresí. Stačí vzít v úvahu skutečný příběh: zatímco poslední z žijících Barešů byl po sametovém převratu propuštěn z vězení, nikdo z pohraničníků, kteří zastřelili nevinného řidiče autobusu, potrestán nebyl. Kdo byl obětí a kdo vrahem, nikdo už říct nedokáže. 

Nejrozporuplnější postavou románu je malíř Ivan Kantner, který bojuje především sám se sebou – vždyť už před maturitou chtěl jako Ian Curtis z jeho oblíbených Joy Division dobrovolně odejít z tohoto světa. Když se seznámí s milou a bezprostřední Adélou, nakrátko se cítí šťastný, ale brzy zjistí, že mu život v „kleci“ trvalého vztahu nevyhovuje. Začne pracovat v ústavu pro tělesně postižené děti a upne se tam na devítiletou Karlu Dubskou, která ho fascinuje svým malířským talentem. Zatímco Ivan poté tráví celé měsíce v psychiatrické léčebně, Adéla se shodou náhod aktivně zapojí do začínající revoluce. Štindl tu pokračuje ve svém demytizačním pojetí dějin: Adéla jde s kamarádkou 17. listopadu 1989 na víno a do průvodu se přidají s tím, že alespoň „bude sranda“; na Národní třídě to samozřejmě pořádně schytají. Ale pozor, bezelstná Adéla se stává revolucionářkou, které opravdu o něco jde, zatímco ostatní se velmi brzy „začínají rozhlížet, co by v tom novém světě mohli vybudovat pro sebe“! Příznačné je, že ji Ivan po létech potká jako zanedbanou, těžce nemocnou bezdomovkyni. Štindlův skvěle napsaný román, který důrazně polemizuje s černobílým viděním světa, ovšem nekončí dojemným příběhem pozdního souznění jejich duší, ale vizí nedaleké budoucnosti, v níž už není místo ani pro jednoho z nich. Hlavně nečekejte, že by Štindlova halucinogenní vize roku 20xx v Čechách byla jen špetku optimistická!

(Recenze vyšla v časopisu Full Moon č. 70, 2/2017)

 

Ondřej Štindl, K hranici, Argo, Praha 2016, 400 stran

předchozí článek Všechny články