Sjón, vlastním jménem Sigurjón Sigurðsson (1962), dnes patří mezi nejznámější současné islandské spisovatele. Kromě deseti básnických sbírek vydal i osm próz, z nichž zatím dvě byly přeloženy do češtiny: nejprve Syn stínu, nyní Měsíční kámen. Sjón je prozaik velmi úsporného stylu, který prostřednictvím příběhů z historie promlouvá k současnosti.
Americký prozaik Paul Harding (1967) je autorem dvou niterných románů: v Tulácích, za něž dostal v roce 2010 Pulitzerovu cenu, píše s mimořádnou empatií i jemným humorem o umírání, v následujícím Enonu o nutnosti vyrovnat se se smrtí blízkého člověka. Z porovnání obou próz je zřejmé, že Harding svůj dojemný a jiskřivý debut už nejspíš nepřekoná.
Den před Silvestrem upadne třiaosmdesátiletý muž při vstávání z křesla na podlahu svého bytu a zůstane nehybně ležet. Co všechno mu projde hlavou, než ho za dva dny najdou jeho blízcí? Příběh, jakých se odehrají denně stovky, se v podání básníka Daniela Hradeckého proměnil v meditaci nad smyslem života, která nepostrádá smysl pro sebeironii a černý humor. Malá píseň v próze je součástí Hradeckého oceňované sbírky nazvané lapidárně 64.
Může být téměř šestisetstránková próza o osamělém básníkovi, který strávil většinu života v psychiatrické léčebně mimo svou vlast, zajímavá a strhující? To si pište! Básník Martina Reinera patří mezi prózy, od nichž se vnímavější čtenář nedokáže odtrhnout. „Blatného život je fascinující ukázkou, jak se zcela pasivní jedinec může stát ztělesněním velkého Osudu,“ říká k tomu v závěru románu Reiner.
Tři glosy o Sebevraždách panen: o knize Jeffreyho Eugenidese The Virgin Suicide z roku 1993, která s dvacetiletým zpožděním vyšla v českém překladu, o filmu Sofie Coppolové Smrt panen z roku 1999 a nakonec o filmovém soundtracku francouzských Air, který vyšel v roce 2000. Třikrát a dost!
Svůj první román Láska je sliepka vydala Lucia Piussi, zpěvačka a autorka textů slovenské skupiny Živé kvety, před dvěma lety. Její opožděný debut vyšel v letošním roce také česky. I když se v něm Lucia Piussi – zjednodušeně řečeno – zabývá láskou a zase jen láskou, překvapuje bezprostředností, košatým jazykem i množstvím emocí, které do něj vložila.
Román Hermafrodit amerického prozaika řeckého původu Jeffreyho Eugenidese, který v českém překladu vyšel před několika lety, u nás nevyvolal takový ohlas, jaký by si zasloužil. Pětisetstránkový román jde na jedné straně až za bolestnou hranici intimity, na druhé se v tradici „velkých“ amerických románů rozmachuje přes celé 20. století. Kromě toho je i velmi zábavný.
Knihy švýcarského prozaika Petera Stamma (1963) u nás vycházejí díky soustavné péči nakladatelství Dauphin. Po oceňované novele Agnes, která byla komorním příběhem „nevydařené“ lásky dvou mladých lidí žijících v Chicagu, vyšla rozsáhlejší a ještě ambicióznější próza Krajina náhodného žití. Ta již má téměř románový půdorys: příběh citového tápání mladé Norky Kathrine se díky mnoha retrospektivám i množství zobrazených postav mění v plastický obraz života v norské vesnici daleko za polárním kruhem.
Román Výhonek osmilisté růže, který napsala islandská prozaička Audur Ava Ólafsdottir, přináší senzitivnímu čtenáři očistný a povznášející zážitek. Výhonek osmilisté růže je totiž laskavým, jednoznačným přitakáním životu.
Románu Nebe pod Berlínem, za který dostal Jaroslav Rudiš po vydání v roce 2002 hned několik cen, je již deset let. Pokud nepočítáme komiksovou trilogii Alois Nebel, Rudiš od té doby vydal další tři romány. Poslední z nich, Konec punku v Helsinkách, je sofistikovanější obdobou Nebe pod Berlínem: ani tady nechybí motivy generačního protestu, touha po svobodě a sebevyjádření prostřednictvím nekompromisní, přímočaré hudby.