Slanina vs.Topinka

Žádná gastronomie, poezie! Dvě navenek velmi podobné knihy, dva stejně staří, ale velmi rozdílní básníci, dvě tváře současné poezie. Probouzení Miloslava Topinky i Bacon 70 Leoše Bacona Slaniny shrnuje to nejlepší, co básníci za svůj život vytvořili. Jsou to knihy, které vycházejí doslova jednou za sedmdesát let.

Leoš Slanina řečený Bacon: volání bez vykřičníků, otázky bez otazníků

Na rozdíl od Probouzení Miloslava Topinky, jež bez zbytečných komentářů shrnuje autorovo dosavadní básnické dílo, je kniha Bacon 70 sborníkem, který vznikl za pomoci četných Slaninových (převážně) brněnských přátel. „Říká se o něm, že je bohém, a to jeden z posledních svého druhu, navenek však nepůsobí dojmem člověka rozervaného. Hlavní atributy: pejsek, dýmka, mírný úsměv. Rozšafný, dobromyslný muž,“ napsal o Slaninovi Ivan Wernisch. „Já si Slaninu pamatuji ve spojení s Kerrinou, psem, který hodně prděl… Leoš, který byl často podezírán z toho, že mu básně píše někdo jiný, je pro mě příkladem toho, že někteří, byť se zdánlivě „nesnaží“, dalece předběhnou ostatní…“ dodává Zuzana Fuksová.Foto © David Konečný Téměř třetinu knihy Bacon 70 zabírají vzpomínkové – místy docela vtipné – texty, vyznání a přání k životnímu jubileu od členů brněnské umělecké bohémy od Arnošta Goldflama přes Martina Reinera až po Martina Evžena Kyšperského a znamenité portrétní fotografie Davida Konečného; zbývající dvě třetiny knihy pak zabírá výběr ze Slaninovy vydané poezie. Editorka knihy Dora Kaprálová zvolila antichronologické řazení básní, takže ty nejnovější svazek otevírají. S vědomím určité nevyrovnanosti Slaninovy poezie vybírala ze čtyř Slaninových sbírek, zatímco pátou, Divokou kočku, divokou myš (2005), do svazku zařadila celou. Čtenář Slaninovy poezie se opravdu může někdy „přece jen rozpačitě podrbat za uchem“, ale není to zase tak časté; při opakovaném čtení se klišé spíše ztrácejí a do popředí se dostává básníkova skrytá bolest: „L.B.S. se tváří smířlivě, chtěl by se smířit se vším, ale je plný hněvu a bolesti,“ říká k tomu již zmíněný Ivan Wernisch. Ano, Slanina je navenek rázovitý samorost a bohém, ale uvnitř křehká duše, která se trápí zlem a křivdami dnešního světa. A protože mu je občas opravdu zle, do jeho veršů se vkrádá i kapka nihilismu: Pračka je narvána k prasknutí / sváry dosud drží / měl bych to roztřídit / bílé barevné ponožky trenýrky / ale nemám sílu / nechce se mi // měl bych vyprat / než začnou jarní bouře / než zvadnou pampelišky // nejde to (Praní prádla). Své pocity básník tu a tam převádí do vtipné zkratky: Sám si peru / sám si vařím / do klobouku / skládám drobty / v peřině se válím / na nic nemyslím (Říkanka). Tady, v těchto místech, kde básník nezobecňuje a nemoralizuje, ale otevírá před čtenářem svou zraněnou duši, se nachází nejživotnější proud jeho poezie. Nejlepší básně prostě často vznikají, když je člověku, řečeno se Slaninou, „docela obyčejně na blití“.

Miloslav Topinka: slova na špalku, holota lotrovská

Topinkovo Probouzení, ač formátem a rozsahem velmi podobné Baconově Sedmdesátce, je knihou úplně jiného druhu. Kromě autorových vlastních vysvětlivek k dosud nepublikovanému souboru pozdních veršů Prosvítání tu není jediné vysvětlující slovo. Není tu nic než čtyři Topinkovy vydané sbírky v chronologickém řazení, k nimž neodmyslitelně patří autorovy vlastní kresby ke Krysímu hnízdu (1970), dále pár fotografií k jeho konceptuálnímu projektu Já je někdo jiný, v závěru pak dvě autorovy podobizny a stručný biografický medailon. Probouzení nemá uvedeného editora ani redaktora a naštěstí neobsahuje ani doslov, který by v tomto případě musel být víceméně zavádějící. Topinkova poezie se totiž vzpírá jednoznačným interpretacím; je krásná sama o sobě a její čtení je velkým dobrodružstvím. Na rozdíl od Leoše Slaniny, který se k vydání své první knížky propracovával dlouhá léta, debutoval Topinka již v devětadvaceti svým Utopírem (1969); následovalo již zmíněné Krysí hnízdo, sbírka, která nevídaným způsobem zkoumala hranice jazyka, té „holoty lotrovské“: Švábi v hlavě haraší / na patře kyselo / krysky už mi lezou krkem / hryžou v hrtanu… Topinkovu nezměrnou imaginaci i smysl pro hru se slovy pak na dvě desetiletí přerušila normalizace. Sbírka Trhlina (1993) je nejlepším dokladem toho, že si Topinka v socialistickém bezčasí 70. a 80. let dál si rozšiřoval obzory. Jeho zkoumání hranic jazyka, jež později vyústilo v několik rimbaudovských publikací, doplnil hluboký zájem o filozofii, otázky víry, kosmologii a astrofyziku; to vše hluboce ovlivnilo podobu sbírek Trhliny a Prosvítání. Pokud si Leoš Slanina připadá „ztracený uprostřed vesmíru“, Topinka k podobným pocitům přistupuje analyticky a na vtírající se otázky se pokouší najít i odpovědi. Jeho Prosvítání je nejen hledáním hranic vesmíru, ale i snahou pochopit jeho zákonitosti včetně vzniku i předpovídaného zániku: Sotva se vlečeš / Nejedeš na voze, ani na koze / Vleže, vkleče. Nic ti neuteče // Vesmír hustý sirup / tiše šeptá / A prostor teče, teče // Na dlani jemné šimrání / Všechno je naráz tak prosté // Andělé, křídla, světlo i tma (Nepálí, nežahá). Zatímco Prosvítání je v kontextu české literatury mimořádným počinem, Topinkova poezie stálicí, opravdovým menhirem, který jen tak neokorá.

Leoš Bacon Slanina, Bacon 70, 248 stran, portrétní a dokumentární fotografie, předmluva a doslov Dory Kaprálové, Větrné mlýny, Brno 2016

Miloslav Topinka, Probouzení, 224 stran, fra, Praha 2016

předchozí článek Všechny články další článek