Šedesátá léta očima Andyho Warhola

Popismus vychází přesně rok po Warholově knize Od A. k B. a zase zpátky a je velká škoda, že knížky nevyšly v obráceném pořadí. Proč? Zatímco Popismus zachycuje Warhola v 60. letech minulého století jako invenčního umělce sršícího nápady v oblasti malby, hudby i filmu, předchozí kniha Od A. k B. a zase zpátky aneb Filosofie Andyho Warhola je sice plná bizarních postřehů, ale Warhol tu má svá nejlepší léta evidentně za sebou. Po atentátu, který na něj v červnu 1968 spáchala duševně nemocná feministka Valerie Solanasová, se uzavřel do soukromí a začal dávat přednost prostým životním radostem: „Začalo mě opravdu těšit, že můžu ležet doma v posteli obklopený cukrovím, dívat se na televizi, povídat si s lidmi v telefonu a hovory si nahrávat“. Je proto docela dobře možné, že čtenář Od A. k B. a zase zpátky si o Warholovi udělal nesprávný obrázek. Pokud by však kvůli tomu už Popismus neotevřel, udělal by velkou chybu: je to totiž jedna z nejlepších autobiografických knih, které v posledních letech vyšly.

Warholův Popismus je kronikou newyorské umělecké scény v letech 1960–1969; zatímco první a poslední roky tohoto období jsou zachyceny ve společných kapitolách, létům 1964–1967 jsou věnovány čtyři samostatné kapitoly. Jsou to přelomová léta, kdy „všechno omládlo“, léta, kdy umění převrátilo svět doslova naruby. V létě 1964, kdy do Ameriky přijeli  na turné Beatles, už Andy Warhol nejenže „vytříbil“ svůj osobní vzhled, ale hlavně se etabloval jako důležitá osobnost nového uměleckého stylu – pop-artu. Celá léta předtím jeho plátna s lahvemi coca-col, americkými dolary anebo plechovkami od polévek budila spíše posměch a nový styl byl považovaný za podvod. Bob Dylan, jemuž Warhol daroval jednoho ze svých stříbrných Elvisů, ho dokonce nejdřív používal jako terč pro šipky a poté jej vyměnil za starý gauč. Později toho určitě trpce litoval! Nejpozoruhodnější a nejplodnější období Warholova života začalo již listopadu 1963, kdy si se svou svitou našel na East 47th Street loft a proměnil ho v legendární Factory; skončilo v polovině roku 1968 zmíněnými dvěma průstřely břicha z pistole Valerie Solanasové.

Popismus dokazuje, jak široké umělecké zájmy v 60. letech Andy Warhol měl. Zatímco v úvodních kapitolách se soustředí na výtvarné umění, v prostředních mluví hlavně o hudbě,  v závěrečných o svých „undergroundových“ filmech. Ve všech zmíněných oblastech preferuje banalitu a všednodennost před virtuozitou a pompézností tradičního umění. Právě proto ho zaujal monotónní, skřípavý zvuk raných Velvet Underground, s nimiž se seznámil začátkem roku 1966 v newyorském klubu Bizarre. A už při seznámení ho napadlo, že by mohli doprovázet „neuvěřitelnou německou krásku“ Nico, která podle jedněch zpívala jako „vítr v okapní rouře“, podle druhých jako „počítač IBM s přízvukem Grety Garbo“. Z jeho popudu vzniklo legendární album Velvet Underground & Nico s Warholovým žlutým banánem na obalu. I když spolupráce kapely s Nico kvůli ješitnosti Loua Reeda brzy skončila, Warholovo líčení Nico patří k nejvtipnějším místům knihy: „Ležela ráda celý večer ve vaně obklopená hořícími svícemi a skládala písně, které se měly objevit na jejím druhém albu Marble Index…“ Když její tehdejší přítel Fred zapomněl zaplatit účet za elektřinu a na měsíc odjel, užívala si Nico podle Warhola „nejšťastnější čas celého svého života, plula si po bytě celý měsíc ve tmě“.

Podstatnou část knihy Warhol věnuje svým filmům, od počátečních pokusů přes přelomový film Holky z hotelu Chelsea, který byl ve své době odsouzen jako úpadkový, provokativní, homosexuální, feťácký, nahý a opravdový, až po filmovou sérii, která tematizuje banalitu podobně jako jeho obrazy. „Vždycky jsem chtěl natočit film, kde by se čistě jenom mrdalo, jako v Eat se pouze jedlo a ve Sleep se pouze spalo. Takže v říjnu 1968 jsem natočil film, kde Viva souložila Louisem Waldonem. Nazval jsem ho prostě Mrd (Fuck).“ Warholovu provokativnost a zálibu v obscénnosti brzy nato využil Hollywood a řada dalších umělců. Jak říká Warhol, stačilo trošku ubrat plyn, vše zabalit do přijatelnějšího hávu a peníze se jen sypaly. Divokou drogovou jízdu Warholovy svity ukončily dva výstřely z pistole; to mělo i symbolický význam, protože celá 60. léta se z počátečního naivismu napřed proměnila ve všeobjímající lásku a poté skončila nepokoji a násilím. Warholovu originalitu v 60. letech napájelo množství excentriků. „Předtím jsem hrozně rád pobýval ve společnosti lidí, kteří vypadali divně a chovali se jako blázni – to jsem byl opravdu ve svém živlu –, ale teď mě děsilo, že by mohli vytáhnout pistoli a vystřelit“. S koncem desetiletí se Andy Warhol s oprávněným strachem, že „bez těch bláznivých zdrogovaných lidí“ ztratí svoji tvořivost, stáhl do ústraní. 60. léta skončila a z něj se stal jiný člověk. (Psáno pro časopis Full Moon)

Andy Warhol & Pat Hackettová, Popismus. Šedesátá léta očima Andyho Warhola, překlad Jiří Hanuš, Argo 2016, 378 stran, 16 stran fotografických příloh

předchozí článek Všechny články další článek