Sebevraždy panen: třikrát a dost!

Tři glosy o Sebevraždách panen: o knize Jeffreyho Eugenidese The Virgin Suicides z roku 1993, která s dvacetiletým zpožděním vyšla v českém překladu, o filmu Sofie Coppolové Smrt panen z roku 1999 a nakonec o filmovém soundtracku francouzských Air, který vyšel v roce 2000. Třikrát a dost!

Glosa první: román Jeffreyho Eugenidese

V době, kdy Sebevraždy panen Jeffreyho Eugenidese (1960) vycházejí v češtině, čtenář již zná nejen film Sofie Coppolové Smrt panen a zdařilý soundtrack od francouzských Air, ale i Eugenidesovy následující knihy Hermafrodit a Hra o manželství. Kupodivu to nijak nevadí: román si i po letech udržel svěžest a originalitu. 

 V Sebevraždách panen se Jeffrey Eugenides vrací o dvacet let zpátky do svého dětství, které prožil na periferii michiganského Detroitu. I když oproti následujícímu Hermafroditovi působí Sebevraždy panen tak trochu jako stylistické cvičení, jsou inspirativním dílem, které v mnoha ohledech předstihlo svou dobu. Knížka, která navenek působí jako bizarní mysteriózní thriller, je prodchnutá citem, nostalgií po odcházejícím mládí a melancholií nového tisíciletí.

Jeffrey Eugenides děj nahlíží originální optikou – pochmurný a těžko vysvětlitelný příběh sebevražd pěti sester Lisbonových vypravuje v plurálu za všechny své kamarády z dětství, spolužáky a detroitské vrstevníky. Důležitou součástí jeho „rekonstrukce“ dávného příběhu je černý humor a mimořádný smysl pro detail. Román totiž na rozdíl od filmového zpracování, jež se s citem drží hlavní dějové linie, obsahuje řadu teorií, jimiž se dá tragický příběh vysvětlit. „Dívky se nakazily chorobou, která se usídlila přímo v srdci Spojených států… Pan Hedlie upozornil na to, že Vídeň zažila na sklonku devatenáctého století podobnou epidemii sebevražd mladých lidí, a tvrdil, že dívky měly jednoduše smůlu, že žily v umírající říši.“ (s. 228) Eugenides na poměrně malém rozsahu (necelých 250 stran) na příběh nabaluje množství vtipných a duchaplných odboček, jež děj sice zpomalují, ale zároveň mu dodávají hloubku. K jednoznačnému vysvětlení tragických událostí samozřejmě nedojde. Život jde dál, na sestry Lisbonovy se brzy zapomene, a tak zůstávají jen v srdcích rodičů a spolužáků. Pro ně se stávají metaforou jejich dávno ztraceného mládí.

Glosa druhá: film Sofie Coppolové

První celovečerní film režisérky Sofie Coppolové (1971) The Virgin Suicides z roku 1999 byl do českých kin uveden pod názvem Smrt panen; spolu s následujícím snímkem Ztraceno v překladu dodnes patří k tomu nejlepšímu, co režisérka vytvořila. Scénář ke Smrti panen si Coppolová podle Eugenidesovy knihy napsala sama: i když román svým poťouchlým humorem a velkou fantazií vyzývá k větším obrazovým orgiím, Coppolová s překvapivou věcností a strohostí sleduje základní dějovou linii. Dobře obsazený film – James Woods a Kathleen Turnerová v roli rodičů, Josh Hartnett v roli Tripa – nabídl životní roli Kirsten Dunstové, která ve svých sedmnácti dokázala skvěle vystihnout dráždivost a nespoutanost Lux Lisbonové. Porovnání Smrti panen s Eugenidesovou románovou předlohou však potvrzuje starou známou pravdu, že řada literárních děl se dá zfilmovat jen stěží. Stačí si povšimnout erotické scény v autě, které ve filmu končí tam, kde v knize začíná, pasáže, v níž Eugenides poťouchle popisuje Luxinu antikoncepci, nebo scény, kde dialog mezi dívčími a chlapeckými aktéry nahrazují písně přehrávané po telefonu. Coppolová si však s předlohou poradila velmi obstojně: záměrně zdůraznila nostalgickou rovinu knihy a Eugenidesův černý humor nahradila vtipnými detaily (jiskra v Luxině oku ve chvíli, kdy poznává Tripa Fontaina, nebo o něco pozdější prostřih na její kalhotky, na něž si fixem napsala „Trip“). Navíc možná ještě lépe než autor předlohy pronikla do dívčího světa. Vůbec nevadí, že se v opojně poetických obrazech ze života sester Lisbonových dostává až na samou hranici kýče. Platí to především pro filmové obrazy z Ceciliina deníku, v nichž navíc nechává naplno rozeznít nádherný melodický motiv francouzského elektronického dua Air.

Glosa třetí: soundtrack skupiny Air

Když v roce 1998 vyšlo debutové album Moon Safari francouzských Air, jež tvoří Nicolas Godin a Jean-Benoît Dunckel, zapůsobilo na elektronické scéně jako blesk z čistého nebe. Vyzrálá a vyrovnaná kolekce deseti písní s nostalgickým retro zvukem upomínajícím na 70. léta skupině přinesla celosvětový ohlas. Soundtrack k filmu The Virgin Suicides, který vyšel o dva roky později, si sice zachovává zvukovou průzračnost debutu, ale není tak soudržný. Úvodní zpívaná Playground Love, jejíž melodický motiv tu a tam probleskuje i na dalších místech filmu, by mohla směle být jedenáctou písní na Moon Safari. Další skladby na The Virgin Suicides se už více podřizují nostagické atmosféře filmu. Air tu pracují s nahodilými motivy, které se místy slévají a sílí, jindy se nestačí ani rozvinout a zase mizí. Godin a Dunckel mají zálibu v minimalistickém zvuku starých analogových syntezátorů; jejich elektronický zvuk „polidšťují“ basou, bicími a občasnou přítomností dechových nebo smyčcových nástrojů. Hudba Air je tím, co ve filmu podtrhává atmosféru všudypřítomného zmaru; většinou zní tlumeně a zpovzdálí, naplno se rozehraje jen v několika klíčových scénách. Není divu, že z „Original score by Air“ vzniklo plnohodnotné album. Air na sebe od jeho vydání upozornili ještě mnohokrát; naposledy v roce 2012 soundtrackem k Melièsově znovunalezené Cestě na Měsíc.

předchozí článek Všechny články další článek