Sebevražda Édouarda Levého

Francouzský fotograf a spisovatel Édouard Levé (1965–2007) patřil mezi senzitivní umělce, kteří se s přibývajícími léty stále hlouběji nořili do depresivních stavů. Levé za svého života vydal řadu fotografických knih a tři útlé prózy, z nichž nejpodstatnější je Autoportrét. Rukopis čtvrté prózy s výstižným názvem Sebevražda Levé odevzdal nakladateli deset dní před smrtí. Do češtiny byly zatím přeloženy tři z nich: Díla, která udivují mimořádnou invencí, Autoportrét, v němž vytváří sice rozháraný, ale velmi autentický otisk své osobnosti, a nakonec mrazivá Sebevražda, která je sice psaná v druhé osobě, ale s Autoportrétem je přesto úzce provázaná. Těmito dvěma prózami se Levého pozoruhodné dílo završilo. Autor své rozhodnutí dobrovolně ukončit život pregnantně vyjádřil slovy: „Na miskách vah však klid smrti zvítězil nad bolestným zmatkem života“.

Francouzský prozaik Michel Houellebecq ve svém posledním románu Podvolení napsal: „Jedině literatura vám může dát pocit, že jste dosáhli kontaktu s jiným lidským duchem, a to v jeho celistvosti, s jeho slabostmi i velikostí, jeho hranicemi, malostmi, utkvělými myšlenkami, vírou i přesvědčením“. Pro Levého Autoportrét a nakonec i Sebevraždu to platí bezezbytku. I když prózy francouzských prozaiků jako je právě Houellebecq nebo J.-P. Toussaint jsou často také velmi osobní, Levé je svou otevřeností překonává. Protože tuší, že se jeho životní pouť rychle blíží ke konci, dává svým prózám podobu definitivní zpovědi, v níž nejsou žádná zapovězená témata ani jiná tabu. „Pouze literatura vám umožní navázat kontakt s duchem mrtvého, a to přímějším, úplnějším a hlubším způsobem než ledajaká konverzace s přítelem,“ píše Houellebecq a pro Levého ukončené dílo to sedí dokonale. Autoportrét psal Levé v hluboké depresi, Sebevraždu těsně před smrtí. Rozhodně to však není bolestínské čtení: citlivý čtenář se na Levého snadno „napojí“ a jeho myšlenkovému světu dobře porozumí – s Levého konečným rozhodnutím se sice nemusí ztotožnit, ale po zvážení všech argumentů je dokáže přinejmenším respektovat. 

Autoportrét a Sebevražda jsou otiskem duše jednoho člověka a v mnoha motivech jsou si proto podobné; zároveň se i dost výrazně liší. Autoportrét je dokonalým protipólem běžného životopisu: Levé se nenechává svazovat žádnými konvencemi a formálními pravidly. Nefabuluje, ale  – zdánlivě bez ladu a skladu a bez výraznějších předělů – na čtenáře chrlí své myšlenky, názory, vzpomínky a prožitky. Z jeho  spontánního a autentického textu si čtenář snadno poskládá plastický obraz Levého složité osobnosti. Je tu opravdu vše, od vzpomínek na dětství a mládí, milostného života, líčení nejrůznějších neřestí, zážitků z cest, lapidárních glos o umělecké tvorbě až po bolestné úvahy o ztrátě smyslu života; čtenáře, který má smysl pro jemné odstíny textu, určitě pobaví i Levého sebeironie a smysl pro jemný černý humor. Levé dokáže humorně odlehčit i své úvahy o sebevraždě: „Nevadilo by mi zemřít na opilost ve vinném sudu“. Jinde své myšlenky proloží nečekanou, „nemístnou“ lapidární poznámkou: „Trávím dobře“. Autoportrét Levé napsal v devětatřiceti letech; i když se už topil v depresích, z textu je zřejmé, že je na světě pořád rád: „I když je to povedený dáreček, děkuji a otci a matce, že mi dali život.“

V samém závěru Autoportrétu Levé popisuje důvěrné rozhovory s přítelem z dob dospívání, který o několik let později spáchal sebevraždu. Tento motiv autor rozvíjí ve svém posledním prozaickém textu – Sebevraždě. Prozaik si tu se čtenářem rafinovaně pohrává: píše sice o svém mrtvém příteli, ale ten se s každou další přečtenou stránkou víc a víc podobá jemu samému. Sebevražda je epičtější a uvolněnější než Autoportrét; Levé tu více fabuluje, čímž získává nejen odstup od sebe sama, ale i větší prostor k vyjádření složitějších myšlenkových pochodů. Hypersenzitivní rozjitřená duše však zůstává stejná; hlavní rozdíl mezi oběma texty spočívá v tom, že zatímco Autoportrét autora zachytil ve stádiu boje s depresemi, v Sebevraždě už je o jeho dalším bytí/nebytí rozhodnuto. Lapidárně to vystihuje poslední verš z posledního trojverší, která po zemřelém zbyla v zásuvce psacího stolu: Smrt mě očekává…

Levého knížky o duševních potížích a o dobrovolném odchodu ze života nejsou v pravém slova smyslu depresivní. Jsou to prózy, v nichž je překvapivě víc života než v prefabrikované literární produkci. Levého texty mimo jiné dokládají i to, jak se během posledních desetiletí proměnila literatura. Stačí si je porovnat s Viditelnou temnotou o generaci staršího amerického prozaika Williama Styrona, která je taktéž svědectvím o autorově těžkém boji s depresí. Věhlasný romanopisec Styron ve své knížce paradoxně zmiňuje sebevraždu jako literární téma. Doslova píše: „Ukázalo se, že pár řádek o sebevraždě je nejobtížnější téma, na jaké jsem dosud narazil.“ To je nepochybně pravda; Levého text na podobné téma je nesrovnatelně jiskřivější.

 

Édouard Levé, Autoportrét, přeložila Veronika Matyášková, RUBATO, Praha 2015, 104 strany

Édouard Levé, Sebevražda, přeložila Sára Vybíralová, RUBATO, Praha 2015, 104 strany

předchozí článek Všechny články další článek