Francouzský fotograf a spisovatel Édouard Levé (1965–2007) patřil mezi senzitivní umělce, kteří se s přibývajícími léty stále hlouběji nořili do depresivních stavů. Levé za svého života vydal řadu fotografických knih a tři útlé prózy, z nichž nejpodstatnější je Autoportrét. Rukopis čtvrté prózy s výstižným názvem Sebevražda Levé odevzdal nakladateli deset dní před smrtí. Do češtiny byly zatím přeloženy tři z nich: Díla, která udivují mimořádnou invencí, Autoportrét, v němž vytváří sice rozháraný, ale velmi autentický otisk své osobnosti, a nakonec mrazivá Sebevražda, která je sice psaná v druhé osobě, ale s Autoportrétem je přesto úzce provázaná. Těmito dvěma prózami se Levého pozoruhodné dílo završilo. Autor své rozhodnutí dobrovolně ukončit život pregnantně vyjádřil slovy: „Na miskách vah však klid smrti zvítězil nad bolestným zmatkem života“.
Francouzský prozaik Michel Houellebecq ve svém posledním románu Podvolení napsal: „Jedině literatura vám může dát pocit, že jste dosáhli kontaktu s jiným lidským duchem, a to v jeho celistvosti, s jeho slabostmi i velikostí,
jeho hranicemi, malostmi, utkvělými myšlenkami, vírou i přesvědčením“. Pro Levého Autoportrét a nakonec i Sebevraždu to platí bezezbytku. I když prózy francouzských prozaiků jako je právě Houellebecq nebo J.-P. Toussaint jsou často také velmi osobní, Levé je svou otevřeností překonává. Protože tuší, že se jeho životní pouť rychle blíží ke konci, dává svým prózám podobu definitivní zpovědi, v níž nejsou žádná zapovězená témata ani jiná tabu. „Pouze literatura vám umožní navázat kontakt s duchem mrtvého, a to přímějším, úplnějším a hlubším způsobem než ledajaká konverzace s přítelem,“ píše Houellebecq a pro Levého ukončené dílo to sedí dokonale. Autoportrét psal Levé v hluboké depresi, Sebevraždu těsně před smrtí. Rozhodně to však není bolestínské čtení: citlivý čtenář se na Levého snadno „napojí“ a jeho myšlenkovému světu dobře porozumí – s Levého konečným rozhodnutím se sice nemusí ztotožnit, ale po zvážení všech argumentů je dokáže přinejmenším respektovat.
Autoportrét a Sebevražda jsou otiskem duše jednoho člověka a v mnoha motivech jsou si proto podobné; zároveň se i dost výrazně liší. Autoportrét je dokonalým protipólem běžného životopisu: Levé se nenechává svazovat žádnými konvencemi a formálními pravidly. Nefabuluje, ale – zdánlivě bez ladu a skladu a bez výraznějších předělů – na čtenáře chrlí své myšlenky, názory, vzpomínky a prožitky. 
Z jeho spontánního a autentického textu si čtenář snadno poskládá plastický obraz Levého složité osobnosti. Je tu opravdu vše, od vzpomínek na dětství a mládí, milostného života, líčení nejrůznějších neřestí, zážitků z cest, lapidárních glos o umělecké tvorbě až po bolestné úvahy o ztrátě smyslu života; čtenáře, který má smysl pro jemné odstíny textu, určitě pobaví i Levého sebeironie a smysl pro jemný černý humor. Levé dokáže humorně odlehčit i své úvahy o sebevraždě: „Nevadilo by mi zemřít na opilost ve vinném sudu“. Jinde své myšlenky proloží nečekanou, „nemístnou“ lapidární poznámkou: „Trávím dobře“. Autoportrét Levé napsal v devětatřiceti letech; i když se už topil v depresích, z textu je zřejmé, že je na světě pořád rád: „I když je to povedený dáreček, děkuji a otci a matce, že mi dali život.“
V samém závěru Autoportrétu Levé popisuje důvěrné rozhovory s přítelem z dob dospívání, který o několik let později spáchal sebevraždu. Tento motiv autor rozvíjí ve svém posledním prozaickém textu – Sebevraždě. Prozaik si tu se čtenářem rafinovaně pohrává: píše sice o svém mrtvém příteli, ale ten se s každou další přečtenou stránkou víc a víc podobá jemu samému. Sebevražda je epičtější a uvolněnější než Autoportrét; Levé tu více fabuluje, čímž získává nejen odstup od sebe sama, ale i větší prostor k vyjádření složitějších myšlenkových pochodů. Hypersenzitiv
ní rozjitřená duše však zůstává stejná; hlavní rozdíl mezi oběma texty spočívá v tom, že zatímco Autoportrét autora zachytil ve stádiu boje s depresemi, v Sebevraždě už je o jeho dalším bytí/nebytí rozhodnuto. Lapidárně to vystihuje poslední verš z posledního trojverší, která po zemřelém zbyla v zásuvce psacího stolu: Smrt mě očekává…
Levého knížky o duševních potížích a o dobrovolném odchodu ze života nejsou v pravém slova smyslu depresivní. Jsou to prózy, v nichž je překvapivě víc života než v prefabrikované literární produkci. Levého texty mimo jiné dokládají i to, jak se během posledních desetiletí proměnila literatura. Stačí si je porovnat s Viditelnou temnotou o generaci staršího amerického prozaika Williama Styrona, která je taktéž svědectvím o autorově těžkém boji s depresí. Věhlasný romanopisec Styron ve své knížce paradoxně zmiňuje sebevraždu jako literární téma. Doslova píše: „Ukázalo se, že pár řádek o sebevraždě je nejobtížnější téma, na jaké jsem dosud narazil.“ To je nepochybně pravda; Levého text na podobné téma je nesrovnatelně jiskřivější.
Édouard Levé, Autoportrét, přeložila Veronika Matyášková, RUBATO, Praha 2015, 104 strany
Édouard Levé, Sebevražda, přeložila Sára Vybíralová, RUBATO, Praha 2015, 104 strany