I když Anna Cima tvrdí, že vypravěčka jejího románu Jana Pánková není vyloženě autobiografickou postavou, určitě do ní ze sebe hodně vložila – přinejmenším mladickou posedlost Japonskem, která postupně přerostla v profesionální zájem o japonskou kulturu při studiu na pražské filozofické fakultě. Probudím se na Šibuji je z tohoto hlediska románem o snech, které se stanou skutečností, pokud jsme dostatečně zarputilí a nenecháme se odradit počátečními neúspěchy. „Pochopila jsem, že japonština je super těžkej jazyk, kterej se musím naučit, protože to kolem mě nikdo neumí a tím teprve všem natrhnu prdel,“ říká na začátku románu sebeironicky Jana Pánková. Janu k japonské literatuře dovedly dva mimořádné čtenářské zážitky z dospívání – Murakamiho Afterdark a sbírka japonských lyrických miniatur, která u nás vyšla pod názvem Verše psané na vodu. To opravdu není špatný začátek!
Vysokou laťku si však nenasadila jen románová Jana Pánková, ale i její stvořitelka An
na Cima. Napsat mnohovrstevnatý, pečlivě prokomponovaný román, který je uvěřitelný a drží pevně pohromadě, opravdu není jen tak. Cima se k tomu alespoň přiblížila, protože základní dějová linie, v níž Janino pátrání po zapomenutém spisovateli Kawašitovi zajímavým způsobem doplňují a obohacují citace z „překladů“ jeho próz Rozdvojení, Milenci a Otřesené vzpomínky, je až nečekaně strhující. Pátrání po záhadách minulosti v archivech, matrikách, ve staré literatuře nebo na internetu není v české literatuře ničím neobvyklým; tento prvek, který zvědavého čtenáře víc a víc vtahuje do děje, ve svých prózách využil už dříve nejeden český prozaik. Cima pracuje stejným způsobem jen s tím rozdílem, že celé své pátrání staví na mystifikaci. Postava spisovatele Kijomarua Kawašity je totiž se vším všudy – od životního osudu, všech zmínek o jeho tvorbě, překladu povídky Milenci i části eseje Otřesených vzpomínek a nakonec důkladného životopisného medailonu na konci knihy – velmi zdařilou fikcí, takže čtenář vůbec nepochybuje o tom, že poznává reálnou postavu japonské meziválečné literatury. Jen opravdu pozornému čtenáři neunikne rozpor mezi stylem přeložených Kawašitových textů a tím, jak je románové postavy hodnotí. „Bude to asi starej text, v porovnání s dnešní prózou působí věty hutně a dlouze… čte se to fakt blbě,“ říká sice v tokijské linii příběhu Jana Pánková, ale Kawašitova povídka Milenci se ve skutečnosti čte lehce, protože je psána průzračným, jednoduchým stylem bez zbytečných slov a ornamentů. Pátrání po zapomenutém japonském prozaikovi, v němž Janě pomáhá o několik let starší doktorand Viktor Klíma, je každopádně nejzdařilejší částí románu. Cima tu totiž působí sebejistě a zároveň bezprostředně, děj má spád a nechybí mu humor ani milostná zápletka.
Pražská linie příběhu, která se pojetím blíží univerzitnímu románu, se v knize střídá s tokijskou linií, v níž Cima pracuje – stejně jako Kawašita ve stejnojmenné povídce – s motivem rozdvojení. Autorka v ní zachycuje Janu Pánkovou v podobě ducha, který před sedmi lety uvízl v tokijské čtvrti Šibuja, zatímco skutečná Jana odcestovala domů: „Podobný rozdvojení se stane asi každýmu, kdo se do něčeho zažere, a ne a ne v tom uspět. Já například už několik let toužím odjet studovat do Japonska a moje myšlenky už docela dlouho bloumají mezi Prahou a Tokijem.“ Tokijská Jana je zhmotnělou myšlenkou – bloudí po Šibuji, nepije, nejí a až na malé výjimky ji nikdo nevidí. Autorčina fantazijní linie sice přináší i zajímavé momenty, ale jako celek není úplně přesvědčivá. „Duchařina“ vědecky založené Cimě prostě není úplně blízká; tam, kde se drží školy a literatury, je suveré
nní a přesvědčivá, ale tam, kde popustí uzdu fantazii, se dostává na tenký led. V závěru románu už potom neví, kudy kam, a tak si vypomáhá nevěrohodnými náhodami a krkolomnými scénami.
První román sedmadvacetileté japanoložky Anny Cimy Probudím se na Šibuji sice provázejí pozitivní čtenářské ohlasy, literární událostí, jakou byly v minulých letech prózy Do tmy Anny Bolavé nebo Láska v době klimatických změn Josefa Pánka, však rozhodně není. Ciminu dobře rozehranou česko-japonskou partii totiž devalvuje hlavně bezradný závěr. Vypadá to, že tříletá práce na románu autorku natolik vyčerpala, že už neměla sílu závěr důkladně propracovat. Je to škoda, protože talentu má na rozdávání.
Anna Cima, Probudím se na Šibuji, Paseka, 2018, 320 stran