Nejlepší lék na smrt je prostě žít dál

Nizozemský prozaik Arnon Grunberg se na výsluní dostal před třiadvaceti lety hned svou prvotinou Modré pondělky; od té doby vydal pod svým jménem jedenáct románů, další dva publikoval pod pseudonymem Marek van der Jagt. Zatímco největší uznání si vydobyl obsáhlým psychologickým románem Tirza, největší zděšení způsobil jeho Gstaad, studie odpudivé lidské bestie, z níž se mnohým čtenářům dělalo až fyzicky špatně. Čeští čtenáři zatím znali pět Grunbergových knih; nyní k nim přibývá román Mateřská znaménka, který v češtině vychází pouhý rok po vydání v holandském originálu.

I když v Mateřských znaméncích Grunberg zužitkoval i krutou válečnou zkušenost svých židovských rodičů – matka přežila Osvětim, otec se za války skrýval –, je to román veskrze současný. V jeho centru je dvaačtyřicetiletý psychiatr Otto Kadoke, který se v krizovém centru specializuje na prevenci sebevražd; jeho úkolem je komunikace s potenciálními sebevrahy a rychlé vyhodnocení jejich duševního stavu. Na základě zkušeností a intuice je pak musí odkázat na buď praktického lékaře anebo rozhodnout o jejich neodkladné hospitalizaci. V tom je samozřejmě problém, protože ani ten nejlepší psychiatr lidem do hlavy nevidí. Do ústřední postavy Grunberg otiskl zčásti sebe, ale využil i zkušeností ze svého dřívějšího studijního pobytu na psychiatrickém oddělení. Kadokea zachycuje v okamžiku, kdy se na něj doslova valí problémy. V práci začíná dělat špatná rozhodnutí, fiaskem končí i jeho láska k nepálské dívce Rose, jedné z ošetřovatelek jeho demencí postižené „matky“. Kadoke se ocitá v paradoxní situaci – jako lékař má pomáhat ostatním při řešení jejich duševních problémů, ale sám se sebou pořádně bojovat nedokáže. Vyhořelý a zcyničtělý Kadoke ví, že potřebuje začít znovu, ale k pořádnému restartu dlouho nenachází odvahu.   

Grunberg vždy byl a stále ještě je provokatér, jemuž není nic svaté. I když Mateřská znaménka jsou přece jen o něco vážnější než jeho předchozí prózy, pořád je tu přítomen typicky grunbergovský pocit tragikomiky našeho žití. Nejvíce zřejmé je to na dvou ženských postavách, které autor v knize umně svede dohromady. První z nich je Kadokeho „matka“. Autorova konstrukce „matky s pindíkem“ sice zpočátku působí velmi bizarně, ale čtenář jí bez problémů uvěří. Kadokeův otec po smrti manželky upadl do těžké deprese a nic mu nepomáhalo až do chvíle, kdy si oblékl šaty své zesnulé ženy. „Z mého pohledu je to kreativní způsob zacházení s vážnou depresí,“ říká k tomu Kadoke a dodává: „Transformace se vydařila, není to žádný maškarní bál, otec již neexistuje, pouze matka, byť s pindíkem.“ Druhou hlavní ženskou postavou je sedmadvacetiletá fotografka Michette Dubois, Kadokeho pacientka stižená hraniční poruchou, která ji nutí k neustálému sebepoškozování. Kadoke se sice nestane Michettiným sto šestým zaznamenaným milencem, ale sblíží se s ní a udělá z ní matčinu novou ošetřovatelku. Vykročí tak „mimo oficiální psychiatrii“, a i když svou alternativní terapií riskuje doživotní zákaz výkonu povolání, „dvojí život“ ho doslova nabíjí novou energií.

To, že Grunberg svede pod jednu střechu dvě nemocné, naprosto rozdílné ženy, z nichž jedna leze po domě po čtyřech jako pes a druhá má zálibu v pití čističů oken, vnáší do románu řadu vtipných situací. Kadoke má v sobě vyhraněný smysl pro „suchý“ humor, což se projevuje hlavně v poťouchlých dialozích s Michette: „Spím vždycky bez kalhotek,“ sdělí mu, „je to zdravější pro vaginu, potřebuje vyvětrat.“ „Dám ti deku,“ opakuje Kadoke, „a ocenil bych, kdybys byla oblečená, až matka kolem desáté sejde dolů. Tou dobou budeš mít vaginu už jistě vyvětranou.“

Grunberg napsal neobvyklý, kompozičně mírně kostrbatý román o lidské duši, o strachu ze stáří a smrti, prózu, která klade řadu palčivých otázek a má v sobě i dávku osvobozujícího humoru. Mateřská znaménka jsou zároveň i knihou o limitech současné psychiatrie. „Podle mě celá psychiatrie už nějakou dobu nedělá nic jiného, než že jen potlačuje symptomy,“ tvrdí Kadoke. „Psychiatrie je totiž ve skutečnosti jedno velké zaříkávání, ať už pomocí léků či nikoli."

(Psáno pro časopis Fullmoon, vyšlo v čísle 12/2017)

 

Arnon Grunberg, Mateřská znaménka, překlad Veronika ter Hamsel Havlíková, dybbuk 2017, 344 stran

předchozí článek Všechny články další článek