Na světě může být i krásně

Sofia Kordič (1965) je srbská novinářka, která se narodila v Chorvatsku, dětství prožila v Zadaru a od roku 1993 žije trvale v Praze. Srbsko-chorvatská válka, která vypukla v roce 1991, ji zastihla na studiích v Bělehradě, úplně jí převrátila život a zároveň ji inspirovala k psaní. Hypofýza v exilu je těžko zařaditelný román, v němž autorka mísí prvky psychologické prózy, deníku, románu v dopisech, eseje, dokumentu a protiválečného pamfletu. Próza zachycuje celých sedmnáct let autorčina života – začíná v roce 1991 rozpadem bývalé Jugoslávie, pokračuje rozvratem země v několika válečných konfliktech a končí v roce 2007, kdy se autorce po mnoha neúspěšných pokusech podaří v Praze otěhotnět. Teskná, bezvýchodná a místy snová próza po dvou stech stranách pomalu dospěje k úlevnému závěru – k pocitu, že na světě může být i krásně. Tento pocit korunuje závěrečná citace z textu písně Davida Sylviana Wonderful World: Je to nádherný svět/A ty jsi vzal a dáváš /A slunce zaplní oblohu v prostoru, kde žijete… Dá se to říci i jinak: Hypofýza v exilu začíná tryznou na batajnickém hřbitově na chorvatském venkově a končí sluncem, které v Praze zaplní celou oblohu. Čtenáři, který při čtení už začíná propadat chmurám, se na konci knihy doslova uleví.  

Sofia Kordič nemá potřebu vymýšlet příběhy; nefabuluje, stačí jí, když zaznamená to, co kolem sebe v letech, kdy se její rodná země doslova zbláznila, viděla. Nezaznamenává však jen své pocity, ale také trauma, které prožívali její prarodiče, rodiče, příbuzní a kamarádky z dětství. Máma se mi ztrácí před očima. Potom, co zabili strýčka a ve Srebrenici dalo lidstvo humanitě definitivní sbohem, ztratila veškerou víru v život, lidi i spravedlnost. Táta je z toho úplně zoufalý, protože on, já ani brácha jí tu víru zpátky vrátit neumíme,“ píše Sofia Kordič o své zoufalé matce, která ztratila veškeré ideály. Autorka si jako zručná novinářka s oblibou všímá paradoxů, jichž byla v době válečného konfliktu v rozpadající se Jugoslávii celá řada. Zmiňuje například, jak byl otec jejího přítele a pozdějšího manžela Marka jako voják z povolání nucen ostřelovat svůj dům v Zadaru, v němž stále bydlela jeho manželka. Důležitou součástí románu jsou také dopisy tří Sofiiných věrných kamarádek: Any, která dlouho žije v ostřelovaném Zadaru, poté na čas odjíždí do Londýna jako au pair, ale brzy se zase vrací zpátky; Jeleny, filmové dokumentaristky, která žije v Bělehradu a podává svědectví o postupném rozkladu tohoto města; a nakonec Milicy, která utíká do Tel Avivu, kde potom pracuje jako ošetřovatelka, ale brzy zjišťuje, že ani tam si klidu neužije: „Válkou si vykupujeme mír,“ píše o situaci v Izraeli. Sofija Kordič zaznamenává i názory obyčejných lidí, kteří zůstali ve své zemi a ze zkázy viní sebestředné politiky. Bělehradský taxikář si při tom vůbec nebere servítky: Nevěřil jsem tomu, že by šílenství mohlo mít barvu, chuť a vůni. Už pět let vidím jenom šedě, jídlo chutná jak bláto a všechno kolem mě děsně smrdí. Už ani ty kytky nevoněj jako dřív. Ať jsou do prdele, ty zločinecký zmrdi zasraný.“ A říká to ještě předtím, než na Bělehrad začaly padat bomby…

V roce 1993 Sofia Kordič začala studovat na Středoevropské univerzitě v Praze; její manžel Marko se zanedlouho poté stal barmanem v legendárním klubu Repre v suterénu Obecního domu. „Repre je kultovní a poutní místo. Útočiště, kde se tančí do rána, jako by to bylo naposled. Kde se zapomíná na válku. Kde se oslavuje život,“ píše Sofia Kordič. Oběma začíná šťastné období, v němž hraje důležitou roli divoká a nespoutaná Praha začátku 90. let. Sofia Kordič byla již od dospívání v Bělehradě velkou hudební fanynkou a v době válečného konfliktu se k hudbě upnula ještě víc: „Muzika je spása. Chrání duši před strachem, otupělostí a – co je nejdůležitější – morálními zrůdami a dalším všemožným dobytkem“, říká k tomu a v jejím románu mají místo nejen legendární mumraje v Repre, ale také smrt Franka Zappy a Kurta Cobaina, pražské koncerty Nicka Cavea, Pink Floyd, Rolling Stones a spousta krásné hudby z nezávislé scény 90. let.

Sofia Kordič napsala osobní, emotivní i dost krutou prózu o válce a zlu, které dříme v každém z nás. Po zkušenosti s válečným konfliktem v rodné zemi k tomu říká: Jednodušší je přivést dav k nenávisti a ke zlu než k dobru a lásce. Zlo lidi přitahuje, je pro ně přirozenější. K dobru a lásce je třeba dospět, něco si protrpět.

                                                                                                   

Sofija Kordič, Hypofýza v exilu, Argo, 2018, 240 stran

 

                                                                                         

předchozí článek Všechny články