Malá píseň v próze Daniela Hradeckého

Den před Silvestrem upadne třiaosmdesátiletý muž při vstávání z křesla na podlahu svého bytu a zůstane nehybně ležet. Co všechno mu projde hlavou, než ho za dva dny najdou jeho blízcí? Příběh, jakých se odehrají denně stovky, se v podání básníka Daniela Hradeckého proměnil v meditaci nad smyslem života, která nepostrádá smysl pro sebeironii a černý humor. Malá píseň v próze je součástí Hradeckého oceňované sbírky nazvané lapidárně 64.    

Celou vahou těla a slabostí svalů jsem

připoután k tvrdému lůžku podlahy.

Ležím. Ležím tiše. Možná že umřu.

Možná že mě obkreslí křídou, než

vynesou tělo. Ležím nehybně, ale hlavou

mi průvodem táhnou stručné dějiny. Foto © Perplex

A už je tady zase „to krásné 20. století“. Starému muži se v očekávání brzkého konce v hlavě promítá příběh vlastního života: otec, který staví dům, matka pražící kávu, krize, válka, poválečná naděje na lepší život... Potom přichází „vlastivěda pekla“, ale taky „krása světa“. Žena, dcery, nešťastný bratr… Ale konec je, jak jinak, hořký.

Přežil jsem je všechny… abych tady

dneska mohl bezmocně ležet.

Nikdo nejde. Aby mě našel. Zachránil.

Tady končí sranda: minulé noci jsem

musel pustit moč. Teď půjde ven mrva.

Je mi zle. Vidím to jasně: marno vlka

proklínat, když už tvá střeva roztahal

po kraji.

Hradecký není žádný rozněžnělý estét. Věci pojmenovává přímo, bez okolků, nebere si servítky. Svět je krutý, život člověka krátký a ne vždy zaslouží potlesk. „Budeš světem hýbat, nebo jím trpět?“ ptá se a dobře ví, že pro naprostou většinu platí druhá možnost. S tím, jak je starému muži hůř a hůř, však paradoxně přichází úleva. Není přece jen strach ze smrti horší než vlastní umírání? „Pomůže jasnozřivost porážky, do níž vyústí každé stáří? ptá se Hradecký, ale jeho zřejmá deziluze se rozhodně nerovná slabošskému pofňukávání. Není snad i obyčejný, všední život mimo světla ramp krásný? Každopádně, i když svět je nelítostný, náš příběh – alespoň pro tentokrát – končí dobře. Od vyhraněného básníka jako je Daniel Hradecký však nečekejme šťastný konec jako v romantickém filmu. Závěr jeho Malé písně v próze je spíš tragikomický.

…Ode dveří mého bytu

zvuky zámečnických prací, příznaky

vysvobození. Je to můj vnuk, živoucí

důkaz a následek pošetilých souloží

z února ´41 a srpna ´72, nadaný člověk,

jediný současný český bezzubý básník

Malé písně v próze je zřejmé, že Hradecký není jen bystrým pozorovatelem a glosátorem života, ale že má i velký smysl pro sebeironii. Jeho čtyřiašedesát textů rozdělených do tří oddílů – přičemž Malá píseň v próze je ta prostřední – má v české poezii předchůdce v Kunderových Monolozích a Šotolově Hvězdě Ypsilon; liší se však větší sevřeností, výraznější ironií a černým humorem. I když při letmém čtení může Hradeckého poezie na nepřipraveného čtenáře působit až cynicky, při hlubším zkoumání však na povrch víc a víc vystupuje autorova empatie. Při pozorném čtení jeho Malé písně v próze si čtenář uvědomí, že i on má největší strach z lidí, z jejichž „srdcí by se daly vyrábět puky“.   

 

Daniel Hradecký, 64, Perplex, Opava 2013

předchozí článek Všechny články další článek