Láska je slípka: paján na vášnivou lásku

Svůj první román Láska je sliepka vydala Lucia Piussi, zpěvačka a autorka textů slovenské skupiny Živé kvety, před dvěma lety. Její opožděný debut vyšel v letošním roce také česky. I když se v něm Piussi – zjednodušeně řečeno – zabývá láskou a zase jen láskou, překvapuje bezprostředností, košatým jazykem i množstvím emocí, které do něj vložila.

Lucia Piussi (1971) je známá především jako frontmanka Živých kvetov, kapely, která na slovenské scéně působí již od roku 1994 a je také dobře známá z českých hudebních klubů. Vystudovaná scénáristka Piussi léta působila jako herečka v bratislavském divadle Stoka; v loňském roce jí kromě zdařilého alba s kapelou Živé kvety Olga, ideš vlastným tempom! na Slovensku vyšla i povídková kniha Život je krátky (2012).

I když autorka v úvodu ke knize zmiňuje, že jde jen a jen o fikci, román nepochybně obsahuje řadu autobiografických prvků. Jeho hlavní postavou je začínající spisovatelka Lena Grassalkovičová, která po létech v Literárních novinách pracuje v nejmenovaném bratislavském vydavatelství, takže má velmi blízko k tamější „bohémě“. Už jako velmi mladá se sblíží s básníkem Karolem Postavou; ten ji jako svého času obdivovaný autor podvádí, kde se jen dá. Tady se zaslouží udělat malou odbočku: Lucia Piussi na této postavě – vlastně mimochodem – postihuje i změny, kterými společnost v uplynulých desetiletích prošla. Zatímco před sto lety byl básník často doslova bard a před čtvrt stoletím měl ještě docela vysoký společenský status, dnes však stojí beznadějně na okraji společnosti: „Společnost se zbavuje štěkajících psů a šílených básníků, aby se mohla nerušeně bavit.“ (s. 6). Podobně jako v některých svých písňových textech tu Piussi reflektuje konzumní společnost, která nestojí o nikoho, kdo negeneruje zisk. Proto také básníky a filozofy, kteří se svého času těšili společenskému uznání, na výsluní nahradily televizní „hvězdy“ a sportovci; ovšem jen ti, kteří vydělávají dost peněz, aby „stálo za to“ o nich mluvit. Ale vraťme se zpět k Leně, kterou dlouholetý vztah s Postavou psychicky doslova vyčerpá. Teprve po dvou letech po rozchodu přestane „zobat pilulky“ a je schopna začít zase normálně fungovat – a psát. V tu chvíli ji zkříží cestu muž, který se zdá být úplně dokonalý.

A tak když se na pražské premiéře filmu natočeného podle jejích povídek seznámí s Davidem, hercem o devětFoto © Alena Gabrielová let mladším, beznadějně se do něj zamiluje. Prostřední a nejrozsáhlejší část románu, která jejich milostný vztah zachycuje, je zpočátku plná vášně, otevřených sexuálních scén i koncentrovaných obrazů štěstí: …A potom se objali… Jako když se dvěma labutím propletou krky – tak jí to připadalo, tak čisté, lehoučké, měkké a vroucí to bylo! (s. 53). Pokud má někdo pocit, že se právě začetl do „červené knihovny“, hned na další stránce ho z toho Lucia Piussi svým rozpustile lascivním humorem vyvede: „A když v tu chvíli ucítila na břiše jeho ptáka, až ji to překvapilo, jako kdyby to byla nějaká baseballová pálka, kterou si tam zastrčil jen tak ze srandy, nebo proč, tak byl tvrdej ten jeho pták! (s. 54). Vzhledem k tomu, že Lucia Piussi je na jedné straně vypjatě senzitivní a na druhé až rozpustile prostořeká, popisy milostných scén oscilují mezi romantickou sladkobolností a přímočarým, až by se chtělo říct „chlapským“, humorem. Ale funguje to, čtenář je na jedné straně dojatý, na druhé straně se baví.

I když se to zpočátku nezdá, hezoun David je ve své podstatě macho: ješitný, žárlivý tyran, jenž si výčitky svědomí z vlastní nevěry vybíjí na vlastní ženě. Jeho počáteční vášeň se postupně mění v touhu svou ženu úplně ovládat. Když na Lenu upřeně hledí i ve chvílích, kdy píše své povídky, ta pochopí, že to tak dál nepůjde; když jí jako úplný abstinent vyčte, že celou noc nespal, protože ji musel po bujarém večírku hlídat, aby se neudusila vlastními zvratky, Lena ví, že je zle, a uvědomí si, co pro ni znamená svoboda – a s tou se manželský svazek prostě neslučuje. Ví, že s psychopatem rozhodně už dál žít nechce a táhne ji to zpátky k vybouřenému a tolerantnímu Postavovi.

Přestože je Lena inteligentní, hezká, vášnivá i romantická, má s muži jen problémy. Proč, proboha? Protože neovládá „hry lásky“ a vstupuje do všech vztahů doslova se srdcem na dlani? Když se muži úplně odevzdá, ten po ní paradoxně přestaně toužit a začne ji buď podvádět s jinou nebo ji k tomu ještě ponižovat. A platí to i naopak. Z tohoto hlediska je láska opravdu krutá. 

Foto © Peter ŽákovičLucia Piussi se ve svém románu nedokázala úplně vyhnout některým literárním klišé. Na postavě psychicky narušeného Davida například ilustruje známou pravdu, podle níž „není všechno zlato, co se třpytí“. Její Lena sice „hezouny nemusí“, ale přesto Davidově kouzlu propadá a pak toho hořce lituje. Noro Štajner má naproti tomu očekávanou podobu proradného a poživačného milionáře, kterého peníze už zkazily natolik, že není schopen opravdového citu. Lucia Piussi však tato schémata dokáže vcelku zdárně vybalancovat nejen bezelstností své hlavní postavy, která jde od jednoho milostného „maléru“ k druhému, ale hlavně bezprostředností a štavnatostí autorské řeči. I když narušené milostné a manželské vztahy dnešních třicátníků a čtyřicátníků jsou asi nejobvyklejším tématem současné prózy i komerční filmové produkce, Lucia Piussi na tomto poli překonává i autory s mnohem větším renomé.

I když láska je pro Lenu „jedno velké nedorozumění“, nedokáže bez ní žít. Román Lucie Piussi je z tohoto hlediska doslova pajánem na lásku: lásku bezprostřední, vášnivou, prostě takovou, která často i bolí.

 

Lucia Piussi, Láska je slípka, přeložil Ondřej Mrázek, Paseka, Praha 2013

předchozí článek Všechny články další článek