Křehká kniha o narození, lásce a smrti

Román Výhonek osmilisté růže, který napsala islandská prozaička Audur Ava Ólafsdóttir, přináší citlivému čtenáři očistný a povznášející zážitek. Výhonek osmilisté růže je totiž laskavým, ale jednoznačným přitakáním životu.

Audur Ava Ólafsdóttir (1957) je kunsthistorička, která působí v Reykjavíku. Výhonek osmilisté růže je jejím třetím – a nejoceňovanějším – románem. A. A. Ólafsdóttir jím boří předsudky o tzv. ženské literatuře. Píše sice především o lásce, citu a porozumění, ale zdárně se vyhýbá obvyklým klišé. Už to, že vypravěčem svého románu udělala dvaadvacetiletého Arnljótura, který po smrti matky odchází z Islandu do světa „na zkušenou“, není zcela obvyklé. Proč by však žena nemohla vyprávět příběhy prizmatem mužů? Arnljótur rozhodně není postavou nevěrohodnou: je sice citlivý a hloubavý, ale nikoli zženštilý. Arnljótur patří mezi mizející „druh“ mladých mužů – těch, kteří se chtějí „poprat“ se životem sami, bez zázemí rodného hnízda, bez rodičovských přímluv a jistoty kapesného. Kolik dnešních dvaadvacetiletých mužů – navenek často mnohem drsnějších – se o to alespoň pokusí? A kolik jich to dokáže?

Výhonek osmilisté růže zachycuje Arnljótura ve chvíli, kdy si na Islandu balí batoh, ukládá do něj výhonky maminčiny osmilisté růže a vyráží na jih do nejmenovaného horského kláštera v neznámé zemi, kde se má stát zahradníkem a uvést do původního stavu kdysi proslulou klášterní zahradu.

A. A. Ólafsdóttir sice píše především o lásce, ale má daleko k tzv. červené knihovně. Její příběh je především příběhem o dospívání – a nikoli o dospívání fyziologickém, ale o období, kdy se z čerstvě dospělého chlapce stane opravdový muž, který se dokáže postarat nejen sám o sebe, ale i o svou rodinu, a který má již jasno, co je v životě důležité. K tomu všemu má Arnljótur dobré předpoklady z rodiny, v níž vždy vládla laskavost a porozumění. Arnljótur prostě věří tomu, že „člověk je v jádru, obecně vzato, dobrý a poctivý… a že lidi se ve své většině snaží dělat to nejlepší, co můžou.“ (s. 125) Tímto humanismem je překvapivě prodchnutá celá kniha. Pozornější čtenář si při čtení určitě všimne velmi pozoruhodné věci: v knize nevystupuje jediná záporná postava a dokonce v ní není jediná hádka či vyostřený spor. To je v době, kdy ve světové próze (ale i filmu) převládají postavy bestiálních vrahů a nejrůznějších psychopatů, přinejmenším neobvyklé. A zjištění, že ještě existuje autor, který bez šablon a klišé pokleslých žánrů dokáže psát o životě běžných lidí, je překvapivé a očistné.  

Pokud by však někdo čekal idylu, nedočkal by se. Ava Ólafsdóttir píše prostým, jakoby samozřejmým stylem a drží se při tom hlavní dějové linie – cesty Arnljótura do světa, kde se chce především vyrovnat sám se sebou –, ale čtenář se mezi řádky postupně dozvídá, že ani s jeho rodinou se život nemazlil. Román totiž zachycuje Arnljótura ve chvíli, kdy se jeho milovaná matka náhle zabije při autonehodě a jeho autistický bratr Josef proto musí odejít do ústavu. Když k tomu všemu přičteme, že se Arnljótur po nahodilé známosti „na jednu noc“ právě stává otcem, není divu, že je toho na něj už prostě moc.

Ava Ólafsdóttir má zvláštní dar psát o intimních věcech v životě člověka neokázale a vtipně. Scéna, v níž je Arnljótur přítomen porodu své dcery, patří – stejně jako přímočaré, ale zároveň velmi cudné milostné scény – k nejlepším pasážím románu. Při porodu si Arnljótur připadá jako nezúčastněný divák; o několik měsíců později, když ho matka jeho dítěte požádá, aby dočasně dceru hlídal, však zjišťuje, že Flóra Sól je úžasná a uvědomuje si, že zrození člověka je prostě zázrak. Doslova jako zázrak působí jeho dcera v horském městečku, odkud se mladí již dávno vystěhovali do měst. Je krásné pozorovat, jak sem Flóra Sól přináší očistnou, léčivou energii. Dá se to říci i méně pateticky: přináší sem dávno zapomenutou radost ze života. Postupem doby se Arnljótur sbližuje i s matkou svého dítěte – Annou. Zjišťuje, čeho všeho si dříve vůbec nevšiml: „Má taky hezký úsměv a není nijak těžké si přiznat, že se mi líbí, a když už máme shodou okolností dítě, jsem spokojený, že ho aspoň mám s ní.“ (s. 187) Příběh Arnljótura a Anny je příběhem lásky naruby: začíná náhodným sexem, pokračuje narozením dítěte, pak seznámením, na které předtím nebyl čas, a teprve potom následuje zažehnutí opravdové lásky…

Jak již bylo zmíněno, Výhonek osmilisté růže je přitakáním životu, ale také tradičním rodinným hodnotám, drobným radostem i kouzlu intimity. Tím vším je v kontextu současné prózy výjimečný. Jeho poselství se dá vyjádřit i takto: „Dokud člověk žije a jeho dny nejsou sečteny, není žádný den obyčejný.“ (s. 53) Výhonek osmilisté růže je vedle řady filmových a hudebních děl dalším dobrým dokladem velmi zvláštní islandské senzitivity.   

     

Audur Ava Ólafsdóttir, Výhonek osmilisté růže, přeložila Helena Kadečková, Plus, Praha 2012

předchozí článek Všechny články další článek