„Knížky vznikají z různých důvodů, tahle se vyloupla díky náhodě a vlastně i ze zvědavosti,“ říká v doslovu k tweetům 1956–1963 autorčin syn Tobiáš Jirous. Když si před lety přinesl v krabicích od banánů písemnou pozůstalost po své matce Věře Jirousové (1944–2011), historičce umění a první manželce Ivana M. Jirouse, navrchu ležely zápisníky, do nichž si mezi svým dvanáctým a dvacátým rokem zapisovala své postřehy. Hned do prvních sešitů si zapsala myšlenky, při jejichž čtení zamrazí: „Poznala jsem, že se už mezi děti nehodím… jsem divný tvor.“ „Divná“ samozřejmě není třináctiletá Věra, ale doba, do níž se narodila, doba, která nikomu nepřála míň než samostatně uvažujícím dětem. tweety 1956–1963 proto nejsou jen další knížkou o strastech dospívání, ale také velmi osobním svědectvím o tom, jak
se v Čechách žilo před šedesáti lety. Kromě vlastních zápisků je na tweetech 1956–1963 pozoruhodná i jejich výtvarná podoba. Desítky velmi zdařilých linorytů Matěje Lipavského knize dodávají dobovou atmosféru a posunují ji směrem ke komiksu.
I když rok 1956, kdy Věra Jirousová začala s psaním svého deníku, bývá historiky označován za počátek změny k lepšímu, ke znatelnému uvolnění tuhého komunistického režimu došlo až v následujícím desetiletí. Píše se rok 1956, je osm let po komunistickém převratu, šest let po smrti Milady Horákové a dvě stě tisíc „nepohodlných“ lidí je stále uvězněno v lágrech, kde budou až do roku 1960 čekat na první vlnu amnestií... To dvanáctiletá Věra samozřejmě ani netuší. Její deník je však tajný a může si do n
ěj alespoň psát, co si opravdu myslí: „Zase soubor Rudý šátek. Nudím se tam. Málo zajímavé.“ Mnohem víc než školní povinnosti ji lákají dlouhé procházky („Je strašně krásné se toulat po Praze. Úplně úžasné.“). Proč? Protože intuitivně cítí, že v těchto osamělých chvílích je skutečně svobodná. I když se v deníku podivuje některým „dobovým tancům“ a dokáže pojmenovat jejich hloupost, se školou má mnohem menší problémy než s despotickým otcem, který si umanul, že z ní udělá slušnou, dobře vychovanou dívku. Protože není schopen pochopit, že dospívání je obdobím formování vlastních názorů, dochází mezi ním a dcerou k mnoha nevyhnutelným konfliktům: „Z někdejšího důvěrného vztahu otce, který mě učil znát hvězdy, les a řeku, se časem stala tristní záležitost: Boj kdo s koho.“ Šestnáctiletá Věra si zapisuje, že se „nevzdá nikdy“ a dodrží to, i když je doma pořádná „zima“ a sprostá slova létají permanentně vzduchem. Když jí o něco později – v jejích osmnácti letech – otec řekne, že by ji s chutí zabil, raději odejde z domova.
Tweety jsou sice převážně břitké a přímočaré, ale je v nich také mnoho lyriky. Její život se v té do
bě totiž podobá jízdě na horské dráze: „Jeden den se štěstím zalykám, druhý den slzy polykám.“. Zatímco boje s otcem do nich vnášejí dramatickou dějovou linii, mnoho dalších zápisků zachycuje, co mladou Věru opravdu těší. Radost jí přinášejí především knížky a hudba. Jako vášnivá čtenářka velmi rychle přeskočí od dětských knih k Čapkovi, Bradburymu a k poezii, která souzní s lyrickým naladěním její duše. Brzy je schopná vyslovovat i odvážné soudy – zatímco Fitzgeraldova Velkého Gatsbyho považuje za úděsnou nudu, Salingerovo Kdo chytá v žitě je pro ni doslova bleskem z čistého nebe. Právě tady se projevuje její budoucí zájem o to nejsoučasnější umění. I když ji přitahuje blues a rokenrol, syst
ematicky poslouchá mnohem dostupnější vážnou hudbu. Zatímco do světa knih se uzavírá před nepochopením, psaní deníků se pro ni stává osobní realizací, výsledkem neodolatelného nutkání tvořit. S postupem let však začíná být posedlá slovy až příliš. Nejvíce se to projevuje v roce 1962, kdy si mnohomluvným způsobem začíná zapisovat své „barevné“ sny; naštěstí už o rok později se vrací zpátky na zem. Vliv Kafky, jemuž po počáteční nedůvěře propadla, je zřejmý v zápiscích z posledních dvou let, kdy žila se svým starším přítelem Alexejem. Vášeň v jejich vztahu totiž brzy nahradí deziluze: „Milujeme se. Jako by to bylo příznačné, něčí tu leží tělo a já jako bych seděla daleko od něj, s hlavou na loktech se dívám na ty dva opuštěnce.“ Vzápětí je Věra Jirousová přijata na dějiny umění, kde potkává svého budoucího manžela Ivana; deníky již nemá smysl psát, protože začíná nová kapitola jejího života. Její období posedlosti slovy definitivně skončilo.