Já a Kaminski

Tragikomický román německého prozaika Daniela Kehlmanna Já a Kaminski vypráví příběh mizerného, zato však velmi ambiciózního novináře Sebastiana Zöllnera, který se chce proslavit sepsáním biografie pozapomenutého malíře Manuela Kaminského. Je to příběh o nezměrné touze přiživit se na cizí slávě.

Podle počtu prodaných výtisků sice není román Já a Kaminski (Uch und Kaminski, 2003, česky 2012)  Kehlmannovou nejúspěšnější prózou, z literárního hlediska je však tou nejlepší. Vzhledem k tomu, že v češtině nevycházejí Kehlmannovy knihy chronologicky, dodejme, že do širokého povědomí se v Německu Daniel Kehlmann (1975) dostal až následující prózou Vyměřování světa (Die Vermesserung der Welt, 2005, česky 2007); od té doby je patrně nejčtenějším současným německým autorem. Ve srovnání se strohým, přesně zacíleným Kaminskim, je Vyměřování světa románem, ve kterém duchaplnost a stylizace převažuje nad příběhem a věrohodností postav. Osudy dvou velkých osobností německé historie, cestovatele Alexandra von Humboldta a matematika Carla Friedrika Gausse, jsou však pro čtenáře pochopitelně mnohem přitažlivější než vhled do duše nýmanda Zöllnera. Méně je však někdy více – doslova to platí i pro toto srovnání. V románu Já a Kaminski stačí Kehlmannovi pouhých sto šedesát stran na to, aby řekl mnohé o stáří a mládí, nemoci, tvorbě a falešných ambicích a mylných představách, a neutápěl se přitom v duchaplnostech a odkazech na klasickou literaturu.

Ich-formou vyprávěný příběh románu Já a Kaminski čtenáře vtáhne do děje od první strany; od chvíle, kdy Zöllner začne ve vlaku cestou za Kaminskim vyprávět svůj příběh, čtenář ví, že s ním není něco v pořádku. Nadutý a sebestředný novinář, který se k žurnalistice dostal oklikou z reklamní agentury, se totiž hned cestou dostane do konfliktu s průvodčím, neporozumí si se spolucestujícími a majitelky penzionu, v němž se ubytuje, se dotkne svými velkopanskými manýry. Malíře Kaminského sice ještě ani neviděl, ale už ve chvíli, kdy se blíží k jeho domu, mu závidí: „Před zahradní brankou parkovalo šedé BMW; závistivě jsem si ho prohlížel, takovým autem bych taky jednou rád jezdil.“ (s.18).

Zöllner je prototypem mladého ambiciózního člověka dnešních dní, z něhož přímo čiší touha rychle uspět – a samozřejmě pokud možno bez námahy. Snaží se sice udělat kariéru na poli kulturní žurnalistiky, ale pracuje stejným způsobem jako dříve v reklamní branži. Ve svém vulgárním vnímání světa všechno převádí na peníze; podle jejich množství měří úroveň člověka. Pracuje v bezvýznamné redakci Večerních zpráv, a protože nemá vlastní názor podpořený znalostmi, nezbývá mu než hledat, jak by zabodoval: „Moje kariéra se sice rozběhla dobře, jenže zamrzla na mrtvém bodě. Nejprve jsem přemýšlel o polemice, útok na známého malíře nebo nějaký výtvarný směr; na mysli mi tanulo zničení fotorealismu, ale najednou vyšel fotorealismus z módy. Proč nenapsat životopis? Rozhodoval jsem se mezi Balthusem, Lucianem Freudem a Kaminským, jenže ten první zemřel a ten druhý se už podle kolujících informací domlouval s Hansem Bahringem.“ (s. 37)

Biografii Kaminského má Zöllner vymyšlenou jako nějaký marketingový produkt: hodlá ji vydat přesně ve chvíli, kdy Kaminski zemře, a – což v kulturní žurnalistice není neobvyklé ani u nás – je připraven si na svou knihu „obstarat“ pozitivní reakce.

Jeho snahám najít nějaké senzační epizody z malířova života nejprve brání Kaminského dcera; když odjede, Zöllner se dostane do Kaminského domu, který důkladně prohledá, aby se dostal k cennému materiálu; potom poněkud překvapivě vyráží s malířem na dalekou (a dost bláznivou) cestu k Severnímu moři, kde žije Kaminského první láska Therese. Cestou začíná mít Zöllnerův plán trhliny a postupně se začíná úplně hroutit: Kaminski totiž není zdaleka tak bezbranný ani nemohoucí, jak se zpočátku zdál. Avšak i jemu se brzy zhroutí letitá iluze. Therese je již v důchodu, zajímají ji jen televizní seriály a vnoučata a na Kaminského si vzpomíná jen matně.

Román Já a Kaminski není jen karikaturou novináře, který se snaží co nejrychleji proniknout na „výsluní“; zejména v druhé půli je hlavně knížkou o stárnutí, postupném vyprchávání tvůrčí energie a o falešných životních iluzích. Zároveň je příběhem, který postihuje stav současné kulturní žurnalistiky, jež se, jak známo, v posledních době velmi přiblížila reklamě a propagaci. To platí – až na čestné výjimky – i u nás. K tomu je samozřejmě třeba dostatečné množství Zöllnerů, kteří toho sice moc neznají, zato jsou ochotni elegantně psát o čemkoli podle přání zadavatele reklamy.

Ve svém posledním románu Sláva (Ruhm, 2009, česky také 2009) se k tomuto tématu Kehlmann ještě vrací prostřednictvím úděsného „antihrdiny“ Mollwitze: „Je přece jasný, že kdo píše v novinách, je koupenej, a vo kom se píše, ten taky.“ (s. 92).

 

(Daniel Kehlmann, Já a Kaminski, přeložil Tomáš Dimter, Mladá fronta, Praha 2012)

Všechny články další článek