Haruki Murakami: Muži, kteří nemají ženy

Českému čtenáři dobře známý japonský prozaik Haruki Murakami (1949) je proslulý svou pracovitostí. Kdo četl jeho O čem mluvím, když mluvím o běhání, dobře ví, že je to člověk, který psaní bere naprosto vážně a kromě talentu od pánaboha má i má obrovskou vnitřní kázeň. Za důležitý předpoklad tvorby – a teď se bohémsky naladění tvůrci nejspíš ušklíbnou – dokonce považuje dobrou fyzickou kondici. Ano, Murakami pravidelně běhá, aby mohl pravidelně psát! Výsledkem jeho zarputilosti je nejen třináct pozoruhodných románů, ale i čtyři sbírky povídek... Muži, kteří nemají ženy je poslední z nich – v Japonsku vyšla před necelými dvěma roky.

Celosvětový úspěch, který v uplynulých desetiletích Murakami zaznamenal, mu přinesl opakovanou naději na Nobelovu cenu. Ta mu však podle všeho již definitivně unikla, protože v souvislosti s posledními autorovými knihami se začalo mluvit o nadprodukci, recyklaci témat i uměleckém poklesu. Pokud to však platilo pro Murakamiho poslední román Bezbarvý Cukuru a jeho léta putování, u sbírky povídek Muži, kteří nemají ženy to není tak jednoznačné. Většina povídek sice obsahuje motivy důvěrně známé z autorových dříve vydaných románů, ale jejich zpracování je až na výjimky originální. Mezi výjimky patří  zejména povídka Yesterday, v níž Murakami překvapivě neobratně pracuje s refrénem stejnojmenné beatlesovské klasiky, a stylistické cvičení Zamilovaný Samsa, v němž autor obrací naruby snad nejznámější kafkovské téma – Proměnu. Pro českého čtenáře je zajímavé spíš to, že se povídka odehrává v cizími vojsky obsazené Praze...

Ve zbývajících pěti povídkách však Murakami opět potvrzuje svou schopnost jít hluboko pod povrch věcí. Zatímco ve svých románech udivoval především epickou šíří a bohatou fantazií, nyní je křehčí a lyričtější než kdykoli dřív. Jeho povídky o ženách a manželské nevěře mají často podobu intimního rozhovoru v přítmí vylidněného baru, v němž jako kulisa hraje ztišená jazzová hudba – Murakamiho oblíbenci Ben Webster, Erroll Garner, Billie Holliday, Coleman Hawkins nebo Art Tatum. Murakami svého času jazzový bar opravdu provozoval a rád se k tomu ve svých prózách vrací. V povídce Kino kříží lyrické tóny románu Na jih hranic, na západ od slunce s horečnatostí Kroniky ptáčka na klíček. Na začátku povídky se barman Kino až s překvapivým klidem vyrovnává s nevěrou a následným rozchodem s manželkou; krize na něj doléhá sice až opožděně, ale o to s větší silou. Murakami v povídce hledá (a také nalézá) způsob, jak se jak se vyrovnat s bolestí: Přiznat ji a řádně si ji vytrpět! Není nic horšího, než si nalhávat, že se nic nestalo, a zahořknout!

Murakamiho zřetelně autobiografický hrdina je téměř vždy velmi osamělý;  partnerky sice má, ale ty ho bez zjevného důvodu podvádějí a opouštějí. V úvodní povídce Drive My Car, která je o síle pokušení i o vnitřním nutkání žen partnera bezdůvodně zraňovat, se tomu Murakami snaží přijít na kloub. Vypravěč se proto po manželčině smrti seznámí s jedním z jejích bývalých milenců, příčiny její promiskuity se však společně nedoberou. Jak můžeme pochopit jiného člověka, když často nerozumíme ani sami sobě?

I když o sexu mluví velmi otevřeně, je Murakami svým způsobem staromilec, který věří tradičním hodnotám a ctí i určitou míru cudnosti. Jako citlivý umělec také už celá léta vnímá, jak si ženy víc a víc libují v maskulinních rolích. I když se většina jeho povídek točí kolem ženské nevěry a nevyzpytatelnosti, Murakami dobře ví, že být mužem bez ženy je tak bolestné, až to „rve srdce“. Naprosto neopakovatelným způsobem o tom píše v závěrečné povídce Muži, kteří nemají ženy. V dojemném lyrickém žalozpěvu nad ztrátou bývalé milenky se pohybuje na pomezí snu a skutečnosti a dostává se přitom až na hranici sentimentálního kýče.

 Jedině muži, kteří nemají ženy, chápou, jak bolestné je být bez ženy, jak to rve srdce. Úžasný západní vítr se ztratí. Čtrnáct vám bude na věky věků odebráno – miliarda let je zhruba tolik jako věky věků. Zdálky budete slyšet melancholický, trýznivý zpěv námořníků. Budete ležet na temném mořském dně spolu s amonity a latimériemi, po jedné v noci telefonovat do cizího domu. V hluboké noci po jedné vám bude někdo telefonovat. Setkání s neznámým člověkem na půli cesty mezi věděním a nevědomostí. A při měření tlaku v pneumatikách budete na suchý chodník ronit slzy. (s. 227)

Patos však včas zdárně utlumí svým svérázným humorem: „…spala s tolika námořníky, že by naplnili dva autobusy. Copak to není přirozené? Dva autobusy statných námořníků, co to je?“

 

Haruki Murakami, Muži, kteří nemají ženy, překlad Klára Macúchová, Odeon, Praha 2015, 248 stran

(Zkrácená verze vyšla v časopisu Fullmoon)

předchozí článek Všechny články další článek