Facka: román o mnoha podobách pravdy

Obsáhlý román Facka (The Slap, 2008) australského spisovatele řeckého původu Christose Tsiolkase u nás zdaleka nevzbudil takovou pozornost jako v Austrálii nebo západoevropských zemích, kde byl dokonce nominován na Man Bookerovu cenu. Facka je prózou, která v české literatuře citelně schází: čtivý generační román, který bez zjednodušení a intelektuálských klišé postihuje především morální problémy třicátníků a čtyřicátníků.

Christos Tsiolkas (1965) je autorem několika oceňovaných románů (Loaded nebo Dead Europe) a ani v českém prostředí není autorem úplně neznámým – v roce 2002 mu u nás vyšla novela z drogového prostředí Ari. Více než pětisetstránková Facka však u nás po vydání velký ohlas neměla, a to i přes to, že jde o čtivý román ze současnosti. Je to škoda, protože próz, které nezachycují realitu zjednodušeně, neuhýbají do minulosti nebo k okrajovým tématům, mnoho nevychází. Tsiolkas se ve Facce zcela programově zabývá všednodenním životem – především manželstvím, nevěrou, výchovou dětí, přistěhovalectvím a homosexualitou, tedy tématy, které jsou v Čechách doménou nenáročných televizních seriálů.

Tsiolkas je epik přímočarého stylu, který nemá sklony k filozofování ani k sociologickým analýzám. Do děje nevstupuje, celý příběh vypravuje prostřednictvím svých postav. Děj graduje jejich jednáním, dialogy a úspornými, ale velmi otevřenými vnitřními monology. Proto se Facka tak dobře čte. Je to román, který čtenáře – pokud není estét, který programově pohrdá každodenností – svým dějem strhne natolik, že přestane vnímat okolí. Facka není žádným formálním experimentem, ale prózou, která ctí tradici psychologické prózy, jež se snaží dobrat pravdy z různých úhlů a perspektiv. I když ve Facce jde zdánlivě především o soukromá dramata, celkový obraz současné Austrálie, který román poskytuje, je velmi plastický. A je až s podivem, kolik má současný život Australanů společného s životem ve středu Evropy. Výjimkou, která potvrzuje pravidlo, je snad jen negativní vztah Australanů k velmocenské politice Ameriky. Česká averze, daná historickým vývojem v minulém století, v tomto případě směřuje jinam.

I když políček, který na začátku románu dostane nesnesitelně rozmazlený čtyřletý Hugo od jednoho z dospělých účastníků víkendového grilování, je hybatelem všech dalších dějů, Tsiolkasův román nemá ambici poučovat, jak správně vychovávat děti, ani kázat o (ne)přípustnosti tělesných trestů. Jeho záběr je mnohem širší a facka je jen katalyzátorem, který prověří (a také v některých případech ukončí) vztahy, které sice byly navenek přátelské, ale ve skutečnosti stály na velmi vratkých základech.

I když čtenář postupně zjišťuje, že facka je zástupným problémem a zásadovost některých aktérů je spíš výrazem falešné kamarádské loajality, přece jen se v průběhu děje musí zamyslet nad tím, jak se během několika desetiletí výchova dětí změnila. Zatímco generace dnešních prarodičů s oblibou říkávala „škoda facky, která padne vedle“ a střední generace byla ke svým dětem již mnohem přátelštější, dnes se dítě stalo kultem a jeho fyzické trestání kriminálním činem. Tsiolkas, kterému bylo v době, kdy psal Facku, necelých pětačtyřicet, vnímá problém rozmazlených dětí jako budoucí hrozbu. „Dovedete si představit, jaká nás čeká budoucnost, až takový děcka budou vládnout této zemi? Čekat, že všechno dostanou až pod nos a nebudou pro to muset nic dělat?" ptá se na jednom místě románu scénáristka Anouk. Samozřejmě, starší generace vždy měla a bude mít sklony se vůči mladší negativně vymezovat. Tsiolkas však ještě není tak starý, aby to měl zapotřebí: upozorňuje jen na to, že přehnaná závislost dětí na rodičích a rodičů na dětech není přirozená a do budoucna nemůže přinést nic dobrého.  

Tsiolkas hledá pravdu prizmatem osmi hlavních postav. Překvapivě nejpřesvědčivěji zobrazuje teenagery (osmnáctiletí studenti Connie a její homosexuální spolužák Richie) a starou generaci (kapitola, v níž zachycuje Hectorova otce Manolise, patří k myšlenkově i emocionálně nejsilnějším pasážím knihy), zatímco při líčení manželství Hectora a Aishy sklouzává ke zbytečné melodramatičnosti. Nejúděsnější a paradoxně možná i nejlépe vykreslenou postavou románu je Hugova matka Rosie, jejíž celý život je zdeformován neúspěchem, závistí a nevydařeným manželstvím s věčně opilým Garym. Rosie, pro niž je malý Hugo jediným vyplněním nešťastného života, bere facku jako možnost konfrontace se světem bohatých. Když její zpočátku skrývaná motivace vyjde najevo, začíná ztrácet podporu ostatních. O tom, že zcela ztratila soudnost, se nakonec přesvědčuje i Richie, který rád jejího syna hlídá. Když Hugo na přechodu pro chodce bez důvodu plivne na starého muže, má Richie co dělat, aby ho také neuhodil. Když si na Huga postěžuje u rodičů, Rosie reaguje příznačně – vrhne se k synovi se slovy: „Tomu nemůžu uvěřit.“… „Ten starý pán tě vylekal?“

Christos Tsiolkas je vyhraněný autor, který píše přímočarým stylem a má ve zvyku říkat všechno zpříma a bez okolků. Jeho několikrát oceněná Facka v sobě spojuje silný příběh s psychologickou věrohodností postav. To, že se Tsiolkas čte jedním dechem, rozhodně neznamená, že je povrchní.  

(Christos Tsiolkas, Facka, přeložil Tomáš Kačer, Host, Brno 2011)

Všechny články další článek