Dva „vážné“ romány Henninga Mankella

Na konci života, po sérii dvanácti detektivních románů s Kurtem Wallanderem, napsal švédský prozaik Henning Mankell (1948–2015) tři knihy, jimiž si získal respekt na poli tzv. vážné literatury: obsáhlý svazek velmi pozoruhodných vzpomínkových esejí Pohyblivý písek a dva romány, jejichž vypravěčem je stárnoucí samotářský lékař Fredrik Wellin – Italské boty a Švédské holínky.

 „Velkou část života jsem věnoval zločinu a jeho vyšetřování,“ píše Mankell v knize vzpomínkových esejí Pohyblivý písek a naráží při tom na svou výše zmíněnou sérii kriminálních románů. Na konci svého života však stačil přehodit výhybku a začíl psát „vážné“ romány zasazené do nehostinných östergötlandských šérů na jihovýchodě Švédska, kam v dětství každý rok jezdil na prázdniny k prarodičům. „Někteří čtenáři mohou mít pocit, že ostrovy, ostrůvky, zátoky nebo postavy tohoto vyprávění poznávají. Ale žádné souostroví na světě nelze brát jako předlohu pro geografickou a lidskou mapu, kterou jsem zde vytvořil,“ píše Mankell v doslovu ke Švédským holínkám a vzkazuje nám tím, že jeho román je v první řadě fikcí.

 

Život je křehká větev nad propastí

Už román Italské boty je dobrým dokladem šíře Mankellova talentu. Je to introspektivní, bilanční próza, v níž se autor zamýšlí nad tím, jak křehká hranice je mezi žitím a přežíváním a jak málo stačí k tomu, aby člověk svůj život úplně promarnil. Stačí jen trochu zahořknout! 

Právě to postihlo šestašedesátiletého Fredrika Wellina, dříve uznávaného chirurga, který se před dvanácti lety dopustil fatálního omylu, když mladé dívce amputoval nesprávnou ruku. V tuto chvíli sice pochopil, že „život je křehká větev nad propastí“, ale namísto, aby se s tím popral, zvolil dobrovolný ústup do samoty daleko od civilizace. Mankell svého románového  „hrdinu“ rozhodně nešetří; naopak, až překvapivě úsporným a lapidárním stylem přesně pojmenovává jeho negativní vlastnosti i paličatou hrdost. 

Sebezničující ostrovní izolaci Fredrika Wellina naruší nečekaný příjezd jeho dávné lásky Harriet. Při vytváření zápletky tady sice Mankell sahá k osvědčeným postupům tzv. romantické literatury, ale výsledek je naštěstí hodně mrazivý. Nejdojemnější scénou knihy je předsmrtná oslava jeho dávné partnerky, korunovaná jejím neformálním pohřbem. Tato scéna patří k nejsilnějšímu, co kdy Mankell napsal; filmový protiklad má v dojemném závěru patnáct let starého filmu Invaze barbarů kanadského režiséra Denyse Arcanda. Když Fredrik po Harrietině smrti bilancuje svůj život, ptá se sám sebe: „Proč se ze mě stal člověk, který neustále hledal úkryty místo společnosti druhých lidí?“ Šanci změnit život sice dostal, ale na to, aby ji využil, prostě byl – a stále je – příliš sebestředný.

 

II. Lidé nejsou takoví, jak si člověk myslí

Švédské holínky přímo navazují na Mankellův předchozí román Italské boty; náš starý známý vypravěč Fredrik Wellin, který před léty odešel do samoty šérů, je nyní o osm let starší. Švédské holínky jsou sice stejně niterné jako Italské boty, ale přesto, že se rozlévají do větší epické šíře, mají o něco dramatičtější zápletku. Hned na začátku románu totiž Franku Wellinovi shoří dům; protože vše nasvědčuje tomu, že si ho zapálil sám, čelí podezření z pojišťovacího podvodu. Při dalším požáru se však ukáže, že mezi obyvateli šérů je žhář, a ostrovy prostoupí strach z toho, kdo nyní přijde na řadu. „Lidé nejsou takoví, jak si člověk myslí,“ říká Wellin a má na mysli, že duše každého z nás má i svou temnou stránku. Mankellovy postavy však nikdy nebyly  černobílé. Sám Fredrik Wellin je prototypem dokonale rozpolcené postavy, na níž si ostatní lidé nedokáží udělat vyhraněný názor. Je to šťastný člověk anebo podivín? Podle některých je to šťastlivec, který do klidných šérů utekl před chaosem velkoměsta, podle ostatních spíš „cvok“, který se až chorobně straní lidí. Ti samozřejmě netuší, že Wellin trestá sám sebe za dávné profesní pochybení a je tak hrdý, že samotářským životem žije i přesto, že osamělý už dávno být nechce. Po létech však už nemá sílu začít znovu od začátku: je to „starý chlap, kterému je pod psa“ a čím je starší, tím mu svět připadá temnější. Vnitřně rozpolcené jsou však i další hlavní postavy románu – například jeho dcera Louisa a hlavně ostrovní pošťák Jansson, jenž pod maskou dobráka dokáže celá léta pečlivě skrývá psychopatické rysy své duše.

Mankellův román však není jen zdařilou psychologickou sondou do nitra bolavých duší, ale i svědectvím o proměně švédské společnosti. Kam se z ní vytratila soudržnost, důvěra, ochota pomoci druhému? Jeho próza v tomto ohledu nevyznívá právě lichotivě. Naštěstí – i když nám říká, že svět se mění k horšímu – z ní nečiší úplná beznaděj. Do postavy Franka Wellina Mankell vložil – stejně jako do Kurta Wallandera z posledních dílů kriminální série – mnoho svých myšlenek, prožitků i pochybností. Senzitivní Mankell se psaním nepochybně snažil vyrovnat se svým životem včetně životních proher i pocitu blížícího se konce. Potemnělost a melancholii Italských bot a Švédských holínek naštestí dobře vyvažuje autorův nadhled, životní moudrost i přirozená schopnost vyprávět hluboce lidské a zároveň poutavé příběhy. Oba romány proto (spolu se svazkem esejí Pohyblivý písek) představují velmi důstojnou tečku za Mankellovým dílem.  

 

Henning Mankell, Italské boty, přeložila Hana Švolbová, Host, Brno 2017, 328 stran 

Henning Mankell, Švédské holínky, přeložila Marie Voslářová, Host 2018, 456 stran

předchozí článek Všechny články