Čím je život, když ne tancem na hrobech?

Opus magnum polské prozaičky Olgy Tokarczukové (1962) s názvem Knihy Jakubovy je ohromující nejen rozsahem (850 stran), ale především celkovým pojetím: širokodechostí,  zalidněností, způsobem vyprávění, šťavnatým jazykem a velkým přesahem. Autorka, která si před dvaceti lety podmanila čtenáře knihou Pravěk a jiné časy a její styl pak dovedla k dokonalosti ve svém nejúspěšnějším románu Denní dům, noční dům, sebe ani své čtenáře v Knihách Jakubových rozhodně nešetřila. Nejenže sáhla hlouběji do historie než dřív, ale rozmáchla se přitom do všech stran. Příběh z druhé poloviny 18. století, jehož obsáhlá úvodní část se odehrává v židovské komunitě v někdejším východním Polsku, má ve svém centru skutečnou historickou postavu – heretika Jakuba Franka. Románová freska, která může připomenout mravenčí hemžení, stála autorku mnoho let příprav a studia historických pramenů. Výsledný text je pro čtenáře náročným soustem, protože zcela postrádá obvyklé stavební kameny historických románů – dobrodružnou zápletku, romantický milostný příběh nebo krvavé bojové scény. Pokud je třeba srovnávat, pak má Tokarczuková svou syrovostí a básnivostí  mnohem blíž k Ecově Jménu růže nebo Bernièresovým Ptákům bez křídel než k „historickým“ thrillerům typu Šifra Mistra Leonarda.   

To, že se Tokarczuková inspirovala u starých hebrejských knih a stránky ve svém románu čísluje odzadu, je podružné; důležitější pro vyznění je, že svůj obsáhlý text rozdělila do tří set  nerozsáhlých tematických kapitol po vzoru starých kronik a letopisů. Čtenáři tak předkládá tříšť příběhů, vzpomínek, myšlenek, názorů a náboženských i filozofických disputací, jakési textové puzzle, které se navenek sice tváří archaicky, ale je veskrze současné. Její kniha není nabitá lacinými alegoriemi, ale myšlenkami, které jsou blízké dnešnímu člověku. Je to próza, jak zazní v podtitulu, jež je „vyprávěna zemřelými a doplněna autorkou metodou konjektury čerpající z mnoha různých knih a také podnícena představivostí, která je největším přirozeným darem člověka“. Pokud konjekturu vnímáme jako opravu nebo doplnění chybějícího místa v textu vymyšleným tvarem, dostáváme se k metodě, kterou Tokarczuková při psaní svého „historického“ románu se zřejmou rozkoší bohatě využívá: vychází sice z historických pramenů, ale největší výzvou a inspirací jsou pro ni děje neznámé a nedoložené, v nichž může využít svou mimořádnou uměleckou invenci a volně fabulovat. Když na konci románu dostane jistý Julian Brinken za úkol napsat román o životě svého mecenáše s tím, aby popsal události tak, jak se skutečně staly, podiví se: „A jak se staly? Kdo to zjistí, po tolika letech?“ Mecenáš Jan Kanty ho usadí slovy: „Jste přece spisovatel, tak si domyslete všechno, co chybí!“ Tokarczuková na tomto místě sice tak trochu vtipkuje na svůj účet, ale nijak to neshazuje její neotřesitelnou víru v sílu psaného slova. Je jednou z mála současných spisovatelů, kteří s pomocí vlastní fantazie vytvářejí až překvapivě pravdivé obrazy lidského života. Když se čtenář po několika týdnech románem konečně prokouše, tříšť různorodých textů mu v hlavě do sebe zapadne jako skládačka a příběh se promění v silný, těžko zapomenutelný  zážitek.

Již zmíněný Jakub Frank, vizionář s nadpřirozenými schopnostmi a podle mnohých mesiáš, který ví, jak lidem zajistit lepší život, se v knize objeví jakoby mimochodem až po dlouhé overtuře zasazené do židovské komunity v Podolí na území dnešní Ukrajiny. Jakub se tu poprvé objeví v roce 1752 a poté ho autorka sleduje na jeho „velké cestě přes sedmero hranic, pět jazyků, tři velká náboženství a nespočet menších“ po celých dalších čtyřicet let. Jakub je muž mnoha talentů a nadání. Jednoho dne do něj sestoupí duch svatý a to ho promění z obchodníka ve vizionáře, který se pokouší vytvořit nové náboženství zkřížením židovské víry, křesťanství a islámu. Později s početnou svitou svých příznivců založí komunu založenou na společném vlastnictví všeho včetně žen – s výjimkou jeho ženy Chany, ta patří jen jemu. Po pokusu legalizovat své náboženství přijetím křtu však upadá v Polsku do nepřízně a končí na dlouhá léta ve vězení; poté dobrovolně odchází do vyhnanství. Jeho románový portrét je ukázkově nejednoznačný, takže čtenář může neustále přemýšlet nad tím, zda je to skutečný spasitel schopný dělat zázraky nebo narcistický hochštapler s diktátorskými sklony. Řada motivů z Jakubova životního příběhu má svůj původ v židovské mytologii. Ze stejných pramenů se napájí i životní příběh Jakubovy babičky Jenty, která na smrtelné posteli spolkne posvátný amulet, takže zemřít nemůže; zatímco její tělo odolává zkáze v posvátné jeskyni, její duch sleduje z výšky náš krvavý, zkažený svět.

Českého čtenáře v Knihách Jakubových potěší i autorčin dlouhodobý kladný vztah k Česku. Chvála české země zazněla už v knize Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých a v Knihách Jakubových se objevuje znovu ve chvíli, kdy Jakub po dlouhých létech opouští vězení a vydává se na cestu do Brünn (Brna), kde se skupinou věrných stráví dalších třináct let: „Už od Ostravy je vidět, jak je to jiná země, pořádná a čistá.“ A Brno, to už je úplně jiný svět, navíc kousek od Vídně, kde za dohledu své matky Marie Terezie již několik let vládne osvícenský císař Josef II. (Jen na okraj: opravdu byl císař po smrti svých dvou manželek stále takový proutník? V románu se totiž jednou z jeho početných milenek stává i Jakubova krásná dcera Eva. Podporu frankistům to však nezajistí).

Knihy Jakubovy jsou sice náročným soustem, ale neznamená to, že by postrádaly vtip. Tokarczuková však má vyhraněný druh humoru, který nejvíc sedne skeptikům a cynikům. Hned na začátku knihy například neopomine ocitovat následující verše: „Tělo lidské zapáchá na hony/ nechť ho spasí voňavé záhony“. Šťavnaté jsou také její popisy Jakubových sexuálních libůstek. Řada žen, které obšťastnil, byla například skálopevně přesvědčená o tom, že má dvě přirození. Jak jinak si měly jeho výkony vysvětlit? Ještě ve stáří si Jakub nechával přivést dvě malé dívenky, aby ho v posteli zahřívaly. K tomu Tokarczuková ironicky poznamenává: „Mladá dívčí těla připomínají petržel, dlouhé jemné kořínky. Zwierchovská (Jakubova hofmistryně, pozn. aut.) se neobává o jejich počestnost. Pán je silný jen slovy. S jejich počestností se bude muset trápit někdo jiný. Ony mají Pána zahřívat.“

V závěrečné Knize jmen, která zachycuje frankisty po Jakubově smrti, se čas začíná zrychlovat a zároveň s tím slábne i umělecká síla textu. Na úplném konci čas s naší starou známou Jentou doletí až na konec druhé světové války, kdy se v „její“ jeskyni skrývají Židé před Němci. Z Jenty se mezitím stal krystal, který matně připomíná její obličej. Olga Tokarczuková ve svém románu nepředkládá jednoduchá řešení. Čtenáři to ostatně předestře hned na začátku knihy prostřednictvím moudré Chaji: „Lidé by chtěli, aby všechno bylo jednoduché. Tak, nebo tak. Bílé, nebo černé. Jsou to hlupáci. Protože svět je přece stvořen z nesčetných odstínů šedi.“

 

Olga Tokarczuková, Knihy Jakubovy, Host, Brno 2016, 853 stran, množství dobových ilustrací (map, kreseb a rytin)

 

Psáno pro časopis Fullmoon, zkrácená verze vyšla v čísle 9/2017

předchozí článek Všechny články